CESTA DO TURECKA ZA ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE

Zpět: Bulharsko, Srbsko

Podzemní snídaně – olivy, sýr, rajčata, okurky a čaj, o kterém si ponejprv myslím, že je to káva. Odjezd z Edirne v dešti. Turecké hranice mezi Kapikule a Kapitan Andrejevo. Vše je mnohem rychlejší, než před 13 dny. Pouze poslední kontrola nás vrací k předposlední budce, kterou jsme minuli a neodevzdali tam papír od auta. Míjíme Atabus slovenské expedice. Bulharsko je vojensky komisní, ale po zaplacení 6 Euro nás vpouštějí dovnitř. Bulharské cesty jsou slepené z malých kousků asfaltu a kde asfalt chybí je v zemi hluboká díra. V dešti se snažím dírám vyhýbat. Míjíme Svilengrad, Harmanli, najíždíme na dálnici a vyhýbáme se Plovdivu. Cesta je jízdou v akváriu. Všude kolem voda a všechna auta kolem nás vystřikují gejzíry vodní mlhy. Předjíždění zejména kamionů je průjezd naslepo vodním mrakem. Sjíždíme z dálnice na Calapicu (ЦАЛАПИЦА) a po zjištění, že v jediném místním obchodě, čímž je lékárna a něco podobajícího se trafikopotravinám, večeři nekoupíme, odjíždíme po děravé silnici do Pazardžiku. Voda, bahno, nesvítící auta a občas místní cikáni na vozíku taženém koněm či oslíkem celí mokří doplňují jízdu vodním světem. Pazardžik je nevzhledně zanedbané město – vše je zde velmi používané až za hranici životnosti. Vše vypadá spíše jako prostor před dohasínající průmyslovou zónou, do které se lidé netěší, ale musí tam chodit do práce. Jakoby byli sami neschopni se světem kolem sebe udělat něco pěkného. Lhostejnost k sobě samým. Ale třeba je to vše jen tím deštěm. Nákup v Bile jsem prospal. Oběd v podzemí socialistického hotelu na návsi. Jídelní lístek v bulharštině nám mnoho neřekne a z několika shromáždivších žen, které snad patří k personálu, se vyloupne jedna, která hovoří rusky. Přiměje nás objednat jednotně ЖАРЕНУЮ СВИНЮ. Žarenaja sviňa je kousek natlučeného masa s kostí a velmi hrubé hranolky. Sviňa je protažená na žhavých drátech – vypadá zdálky jako tygra. Nic moc. V kombinaci s pepsikolou je to ale něco jiného než turecká lojoovce. Nevšímavý nosič pokrmů, který vše lhostejně a neživě roznesl, stejně mrtvolně sklízí prázdné talíře.

Pazardžik – čekání na svini.

Odjezd nejprve opačným směrem, ale když nás slepá ulice na konci autobusáku vrátí zpět, nacházíme výjezd na dálnici směr Sofie. Opět voda a mraky mlhy a vodní tříště kolem kamionů. Obchvat Sofie – obrovitý okruh severním směrem, cesta místy čtyřpruhová přecházející v děravý bahnitý dvojpruh a hustá doprava. Dešťová tma šedě temné oblohy. Podobně jako z Pazardžiku do Sofie jsou i teď před námi hory, v nichž projíždíme oblohou. Mraky jsou všude kolem. Ochladilo se, pořád prší. Za chvíli zapadne slunce a my přijíždíme na srbskou hranici. Dragoman je opět komisně militantní, opět Atabus nitranskej cestovky, cestující nám mávají. Opět hodina a půl na hranicích v několika po době následujících frontách. Do Srbska vjíždíme za tmy. Pršet nepřestalo a prvním městem za hranicí je hotel Pirot v Pirotu. Je to temná stavba uprostřed města vystupují z komunistické minulosti. Tady už si nikdo na pohostinnost nehraje. 12 Euro na osobu za pokoje, ve kterých si půjčujeme probíjející infrazářič neb v prázdném hotelu se netopí. Komunisticky nabubřelý panelák mi připomenul studentská léta hotelové typologie. Prázdně zavřená obří restaurace, ve které teče ze stropu a menší zvířena pobíhá tmou. Večeříme, píši a snad noc před posledním úsekem cesty. Snad nám nikdo do rána nepoužije auta.

Hotel Pirot. Socialistický realizmus.