CESTA DO TURECKA ZA ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE

Z Plovdivu do Istanbulu

Snídaně v hostelu a velmi rychlé (v porovnání s předchozím večerem) opuštění probouzejícího se mrazivě slunného města. Skřehot ptáků v korunách platanů a lidé, kteří v ulicích uklízejí předchozí večer. Bulharští policisté mi v jedné vsi rusky vysvětlují, že se zde nejezdí 89 km/h v obci, ale jen 50. Hranice s Tureckem. Nejprve mezi mramorem obloženými budkami opustíme Bulharsko – s ujištěním, že Vavřinec, kterého mám v pase, s námi opravdu nejede. Pak během hodiny několikrát projedeme frontou aut a předložíme pasy. Alan a Michal si zajdou pro vízum a já se stávám mašin kaptanem. Opět zaplatíme za průjezd špinavou louží a nakonec, po prohlídce Petrova auta celníkem hledajícím pašované teleskopy, mne jen zavolají, abych si vyzvedl pas a papír k autu – už se ani neobtěžují mi ho přinést. Turecko – hned za plotem mešita a pak dálnice bez odpočívadel až do Istanbulu.

Turecká hranice a naše první mešita

Zelené jarní stráně podél dálnice jsou plné svátečně oděných tmavých lidí, je neděle. Vjíždíme do obrovitého města, které je najednou všude kolem. Všude plno aut, která nás rychle míjejí, my mineme odbočku do centra a za pomoci nejprve dálniční policie a několika dalších opět znovu nalezených správných cest nacházíme náš hostel. Ubytování v růžových chodbách s oranžovými dveřmi. Náš pokoj má dvoreček. Na dvorečku je zima. V pokoji taky. Kuchař z podzemní hospody, který nás odchytl ještě než jsme se stihli ubytovat, nás zve k sobě na večeři. Lákavá nabídka po dni plném zážitků. Kuchař je celý v černém a neustále se nám anglicky pitvoří. Hospoda vypadá jako okachlíkovaná nepoužívaná stanice metra, která poslední dobou sloužila jako prádelna. Vixlajvantové stoly trochu neladí s dřevěnými rustikálními odečkovanými židličkami a koženkové svařované taburetky jsou také z jiného designstudia. Korejec, který seděl u dlouhého stolu, je odsazen do kouta a my usedáme. Po komplikované objednávce včetně prohlídky kuchyně dostáváme předkrmové talíře plné studených salátů, zeleniny a pálivých směsí. Placatý chléb a plechové pivo, víno červené v lahvi a kysané mléko a pak konečně jídlo. Mnohá masa různé zvěře, barev a chuti. Čerstvá rajčata, grilovaná rajčata, salát zelený, zelí, strouhanou mrkev a masové drti ohněm spojené do novotvarů a ze šavlí, na kterých se utvářely, postahované. Černý piskoř neustále kolem poskakuje, ručkama tleská a ústa špulí. Neustále nás ujišťuje, jak chce být ujišťován, že jsme spokojeni. Jsme. Kebab na mnoho způsobů. Sytí odcházíme na schůzku s nočními mešitami. Je asi devět večer. Živé ulice nás vstřebají a my se stáváme turisty v cizím městě. Tuhle roli umíme dobře. Velká modrá mešita volá svými věžemi na jednu menší, u které zrovna turisticky hloupneme. Neměl bych hovořit se světem jen za sebe. Velcí bílí ptáci, snad rackové, létají nad zářícím městem na pozadí černého nebe. Pečené kaštany před modrou mešitou. Špičaté minarety, na nichž je nadzvednuto nad naše hlavy, mají teď v noci zřetelný důvod stát vedle boulovitých dutých skořepin, mnohem menších zvenku než zevnitř. Kdyby Bramante dokončil svoji stavbu, a kdyby jeho plány Michelangelo nepředělal, mohl Svatý Petr vypadat přesně takhle. Fontány, vůně medového tabáku, noční kočky a cesta k moři. Kamenné molo, modrozelená voda a ohně – hořící velké hromady větví a prken, kol nich černí Turci. Medúzy na hladině a na obzoru svítící lodě a hvězdy. Cestou zpět žlutě svítící kopule mešit a štíhlé minarety jako stonky pampelišek. Svoji únavu jsme ještě s Mikem a Petrem zašli ukázat hotelovému baru a lahvovému pivu, ale únava si vystačila sama.

Sultanahmet neboli Modrá mešita při večerní procházce