CESTA DO TURECKA ZA ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE

Den "D"

Ráno je teplo. Kompletace přístrojů a zapnutí meteostanice. Čekání na zázrak. Podle SMS od Davida z Prahy bude přecházet fronta. Nebe zatím o této SMS nic neví. Chystám promítačku, Joškovo MTO s Nikonem a monar. Slunce stoupá a kraj se otepluje, rosa mizí a cítím počátek úpalu. 1. kontakt v monaru je opět uvědoměním rychlosti pohybu nebeských těles. Zdánlivě se pořád nic neděje. Vnitřní napětí stoupá a je evidentní, že zatmění uvidíme. Fronta to už nestihne. Při 2. kontaktu je vzrušení obrovsky cítit ve vzduchu. Vnímám svět přes hledáček fotoaparátu. Nebe ztmavlo, je zima. Mám bundu, obal od spacáku, co jsem měl na hlavě, jsem odložil už dřív. Obzor je temně oranžový na všech stranách. Obloha je šedočerná jako sopečné sklo. Venuše, Aldebaran a prsten bílého závoje kolem černého kruhu na nebi. Stíhám během tří minut udělat kolem 30 obrázků. Prohlédnu si zatmění až na fotkách. Přece jen jsem se však stihl na nebe podívat. Zázrak probíhá a jsme ho účastni. Uvědomuji si přítomnost, která je opět nesdělitelnou zkušeností – vyprávění cestovatele doplněné zářícíma očima se opět v budoucnu přetaví ve zkušenostech posluchačů, kteří to neviděli.

Fáze mezi třetím a čtvrtým kontaktem již mnoho obdivovatelů nenalézá. Vzrušení postupně odchází, balíme. Po téměř dvou hodinách necháváme turecký kopec mezi žabími políčky za námi a jedeme na východ. Míjíme Side a ztrácíme Jakuba. Několik zmatených SMS – stačí jen zaměnit časovou souřadnici a vše má jiný význam. Nevíme, zda je před námi nebo vzadu. Moře. Písek, mnohobarevné oblázky a vlnící se voda. Slunce sloupovatí odrazem ve vlnách, na obzoru rybářská loď, palmy a vlnošplouchy. Moře! Mnozí se koupou, sbíráme kamínky, přijíždí Jakub. Z pevniny teče do moře čirý potok a odhaluje kameny v písku. Slunce klesá k obzoru. Pokračujeme pobřežní dálnicí k Alanyi. Skály vystupující z moře, skály schované v mracích, skály, kterými projíždíme. Na dohled od Alanye odbočujeme k lákavému vývěsnímu štítu Green Otel. Prozatím jsme minuli jen samé velké panelákové hotely a jeden vjezd do bungalovníku, jehož cena se nám zdála nepřiměřená. Green Otel je mnoho malých domečků ve svahu propojených schodišti, je tu svítivě modrý bazén a prázdný bar. Jediným obyvatelem se zdá být černooká recepční, s níž domlouváme ceny za přespání se snídaní. Večeři jdeme hledat do večerního města na obzoru. Úplně prázdná restaurace s průhledem do kuchyně. Sestavují nám jeden dlouhý stůl. Objednáváme podle mnohojazyčného jídelníčku. Vybírám tureckou specialitu kuřecí sauté. Na bílých ubrusech vázičky s květinami. Velké talíře obrácené dnem vzhůru nám obracejí a přinášejí předkrm. Talířky s kyselým bílým tvarohem a mátou, červenozelenou zeleninovou pálivou směs paprik a koření a strouhaný sýr. Tři obří chlebové placky, každou musí stůl připravující chlapík podepírat oběma rukama, aby se nezlomila. Je velká na šířku stolu a měla by vystačit čtyřem lidem. Lahvové pivo si přeléváme do přinesených číší. Průhledem do kuchyně jsou vidět hbití kuchaři. Občas jim vzplane pánev vysokým plamenem a vůbec nelze rozeznat, co vlastně dělají. Zbylí, černě odění hospodští Turci neustále někam telefonují, odbíhají před hospodu a zase přibíhají. Jídlo připlulo ve velkých kameninových lodích, ještě bublá varem a je pokryto zataveným sýrem. K lodím je rýže a hranolky na talířku a kuřecí sauté chutná znamenitě. Myslím, že nikdo není nespokojen. Nákup piva na večer a odjezd do Green Otela.

Večer u bazénu. Plážová lehátka, turecká hudba z prázdného baru, zelené palmy a sem tam hvězda. Obloha se zatáhla a na obzoru svítí světla pobřeží. Martin v plaveckých brýlích nedovolí započít poradu o průběhu následujícího dne. Všichni, kteří se rozhodli, že bazén není studený, se postupně vytrácejí do svých domečků ve schodišťovém svahu.

Martin pózuje u bazénu v hotelu Green Terrace