CESTA DO TURECKA ZA ÚPLNÝM ZATMĚNÍM SLUNCE

Istanbul

Modrá mešita zevnitř. Bosky. Obrovitý a krásný prostor jako velká bublina s odlesky slunce. Kovaný předěl na lankách zavěšených z nebe mezi lidmi v mešitě a nebem nad nimi. Žluté žárovky na kovaném roštu, oddělující prostor lidí od všeho nad nimi. Lidé mezi koberci a zářivým mezistropem. Obrovitý dům, který tímto přesným pojmenováním lidského místa přiblížil svoji velikost člověčímu měřítku. Je nutno se zde zout. To je z celého domu ten nejsrozumitelnější návod.

Minarety prodloužené o stíny čnící do oblohy nesou denní nebe. Den má své nebe výš než noc, slunce si tak denní oblohu nadzdvihne, aby si na ní udělalo místo. Noční obloha může být nízko – hvězdy asi tolik místa nepotřebují.

Kolem prodavačů všeho turisticky možného chůze k sultánskému paláci Topkapi Sarayi. Chůze platanovým parkem pod křičícími volavkami k vyhlídce na Bospor. Lodě v mlžném oparu – přes průliv je vidět Asie. Pod námi v palmách kolejiště, kolem psi a vojáci u brány. Návrat kolem archeologického muzea k Topkapi pokladnám. Letištní prohlídka. Dveřník se podivuje nad mým nožem ze San Malo – k čemu bych ho v sultánském paláci potřeboval. Oba mé nože zůstávají na vrátnici označené lístky s číslem nalepeným na vstupence.

Umělá krajina mezi domy z komínů, maleb a ornamentů. Sultánova kuchyň přebudovaná na porcelánové muzeum a celá zakomínovaná ve střechách. Druhé nádvoří zalité sluncem a rozkvetlými stromy. Japonci s rouškami na obličejíčcích. Mnoho a ještě více sálů postupně se sultánovými oděvy, trůny a zbrojí. Vzácné bohatství na odiv nabízející konvice, meče a předměty změněné ve šperky. Příliš mnoho not. Restaurace na vyhlídce, která má fasádu na řecký způsob a je úplné prázdná. Všichni jsou venku a užívají si slunce a odpočívají po náročném poznání sultánových životů. Znovu v loubeném ochozu na prohlídce Mohamedových tělesných nepotřebných otisků. Stopy, chlupy a vykladač v rožku zpívající ve skleněné budce. Portréty sultánů od 15. století až dodnes. Veronesova škola. Umělce portrétů dodal benátský dóže. Všichni hledí stejně sveřepě do nikam zatíženi svojí minulostí. Nevěřím, že takoví byli ve svých žitých současnostech. Sluneční hodiny na sloupku před galerií.

Ve vrátnici mi mlčky vrací mé nože. Cesta zpět a oběd u stánkaře na ulici – Kebab do ruky přisekávaný jako pouliční divadlo pro kolemjdoucí. Návrat do hostelu. Chybí jedno auto – Octavii odtáhli a já začínám v náhle vzniklé časové mezeře zapisovat cestu. Po dvou hodinách je auto nalezeno, vyplaceno a opět můžeme pokračovat v cestě. Naivní představa o rychlém opuštění dvanáctimilionového města. Další dvouhodinová cesta vrcholící přejezdem mostu přes Bospor a zaplacením dálničního poplatku za Asii. Dvě hodiny jízdy, kdy mnohdy chůze je rychlejší, jízdy, u které je nesmyslem zjišťovat průměrnou rychlost. Nedělitelná řeka aut splynuvších v jeden plechový troubící živočich.

Asie, cesta do hor

Slunce tu svítí stejně jako v Evropě. Cesty, kterými jedeme, jsou rovné a plné nákladních aut. Opět dálnice. Izmit, Adapazari a sjezd na Bozüyük, který nedokážeme vyslovit a přejmenováváme na Buzuluk.

Most přes Bospor – brána do Asie

Vyjíždíme z dálnice na jih někam do hor mezi vesnice a kamiony. Tankuji – vedle zastavuje vojenské auto a čtyři zeleně maskovaní samopalníci odvádějí někam za barák staršího muže. Samopalník zůstanuvší u auta si nás prohlíží. Platím 100 YTL – podezřele kulatá cena – a setkání s druhými dvěma auty. Večeře v Karacam uprostřed vsi na kapotě felicie. Je kolem sedmé večer a padá únava a tma. Kolem projíždějící kamiony nás zvou do hor. Vjíždíme do tmy mezi kopce a na neviditelnou cestu. Směr Kütahya. Všude kolem černo. Před námi mnohasetkilometrová neznámá země. Sleduji červená světla aut přede mnou a vyhýbám se bílým jedoucím proti mně. V kopcích, kde se cesta zmnoží do tří pruhů se sice dá předjíždět, ale občas se v protisměru objeví kamion a je dobré mít kam uhnout.

Po dvou stovkách kilometrů zastavujeme v Buzuluku. Velmi rychle nalézáme na hlavní průjezdové silnici hotel Divan – a po krátkém rozvržení následujícího dne jdeme psát (já) a spát (všichni ostatní).