Neptun
Neptun vyfotografovaný při průletu sondy Voyager 2 v srpnu 1989.
Základní charakteristika
NeptunNeptun – poslední z obřích planet. Podobně jako ostatní obří planety má prstence, rozsáhlou soustavu měsíců a pásovitou strukturu atmosféry s obřími víry – skvrnami. Neptun je téměř stejně velký jako Uran. Průměrná hvězdná velikost je 7,8m, a proto nemůže být pozorován okem. Atmosféra má pásovitou strukturu, rotace je diferenciální s průměrnou periodou 19 hodin. Vlastní rotační perioda planety je 16 hodin, atmosféra tedy vzhledem k povrchu rotuje retrográdně. V atmosféře se nachází obří anticyklóny, například Malá a Velká temná skvrna. Atmosféra má zelenomodrou barvu, v horních vrstvách převládá vodík a helium. Modrozelené zabarvení je způsobeno stopami metanu. Rychlosti větru naměřené sondou Voyager 2 přesahují 2 000 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter, osa je skloněna 47° vzhledem k rotační ose a posunutá od středu o 0,55 poloměru. je poslední z obřích planet, osmá planeta v pořadí od Slunce. Podobně jako ostatní obři má prstence, rozsáhlou soustavu měsíců, výraznou magnetosféru a pásovitou strukturu atmosféry s obřími víry – skvrnami. Neptun je téměř stejně velký jako UranUran – jedna ze čtyř obřích planet, sedmá planeta sluneční soustavy má charakteristický modrozelený nádech. Průměrná hvězdná velikost 5,5m je na hranici viditelnosti lidským okem. Planeta má soustavu prstenců a kolem krouží rozsáhlý systém měsíců podobně jako u ostatních obřích planet. Kromě vodíku a helia obsahuje atmosféra také metan, způsobující namodralé zbarvení. Ve středu Uranu je jádro z hornin a železa. Rotační osa Uranu je vzhledem k rovině oběhu stočená na bok (98°), patrně díky střetu s jinou velkou planetou při vzniku sluneční soustavy. Rotace je diferenciální s periodou 16÷17 hodin. Rychlost větrů v atmosféře dosahuje až 600 km/h. Magnetická osa svírá s osou rotace úhel 59° a je značně excentrická (prochází 8 000 km od středu planety). Magnetosféra je výrazná, intenzita pole je srovnatelná s intenzitou pole Země, ohon je zkroucen do tvaru vývrtky díky vlastní rotaci planety., ale přesto, že je mnohem dále od Slunce, jeho teplota je o něco vyšší (−201 °C). Neptun má vlastní zdroj energie (gravitační kontrakci), podobně jako JupiterJupiter – největší a nejhmotnější (1,9×1027 kg) planeta Sluneční soustavy má plynokapalný charakter a chemické složení podobné Slunci. Se svými mnoha měsíci se Jupiter podobá jakési „sluneční soustavě“ v malém. Jupiter má, stejně jako všechny obří planety, soustavu prstenců. Rychlá rotace Jupiteru (s periodou 10 hodin) způsobuje vydouvání rovníkových vrstev a vznik pestře zbarvených pásů. Charakteristickým útvarem Jupiterovy atmosféry je Velká rudá skvrna, která je pozorována po několik století. Atmosféra obsahuje kromě vodíku a helia také metan, amoniak a vodní páry. Teplota pod oblaky směrem ke středu roste. Na vrcholcích mraků je −160 °C, o 60 km hlouběji je přibližně stejná teplota jako na Zemi. Proudy tekoucí v nitru (v kovovém vodíku) vytvářejí kolem Jupiteru silné dipólové magnetické pole. a SaturnSaturn – druhá největší planeta Sluneční soustavy. Je charakteristická dobře viditelným prstencem. Saturn je od Slunce desetkrát dále než Země, a proto je jeho teplota velmi nízká (−150 °C). Průměrná hustota planety 0,7 g·cm−3 je nejnižší z celé sluneční soustavy, dokonce nižší než hustota vody. Saturn patří k obřím planetám. Oběhne Slunce za 30 let, kolem vlastní osy se otočí za pouhých 10 hodin. Rychlá rotace způsobuje vznik pásů. V atmosféře jsou pozorovány velké žluté či bílé skvrny. Atmosféra je tvořena oblaky čpavku, vodíkem a heliem. V nitru je snad malé jádro z křemičitanů obklopené kovovým vodíkem. Vítr v atmosféře dosahuje rychlosti až 1 800 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter s osou téměř rovnoběžnou s rotační osou.. Průměrná hvězdná velikostMagnituda – někdy též zdánlivá magnituda, logaritmická míra jasnosti objektu, m = −2,5 log J. Tato definiční rovnice se nazývá Pogsonova rovnice (zavedl ji anglický astronom Norman Pogson v roce 1856). Koeficient je volen tak, aby hvězdy s rozdílem pěti magnitud měly podíl vzájemných jasností 1:100. Znaménko minus v definici je z historických důvodů. Magnitudy takto vypočtené odpovídají historickému dělení hvězd do šesti skupin (nula nejjasnější, 5 nejméně jasné pozorovatelné okem). Nejjasnější hvězda na severní polokouli Arcturus má magnitudu −0.05, nejjasnější hvězda celé noční oblohy, Sírius, má magnitudu –1.6. Relativní magnituda vypovídá o skutečné jasnosti hvězdy na obloze, která kromě svítivosti závisí také na vzdálenosti hvězdy. Rozlišujeme bolometrickou magnitudu (v celém spektru) a vizuální magnitudu (pouze ve viditelném spektru). je 7,8m, což znamená, že tato planeta již není pozorovatelná pouhým okem. Úhlový průměr má 2,2". Atmosféra má pásovitou strukturu, rotace je diferenciální s průměrnou periodou 19 hodin. Vlastní rotační perioda planety je 16 hodin, planeta tedy vzhledem k atmosféře rotuje retrográdně. V atmosféře se nachází obří anticyklóny, například Malá a Velká temná skvrna. Atmosféra má zelenomodrou barvu, v horních vrstvách převládá vodík a helium. Modrozelené zabarvení je způsobeno, podobně jako u Uranu, stopami metanuMetan – nejjednodušší uhlovodík, CH4. Patří mezi tzv. alkany. Při pokojové teplotě je to netoxický plyn bez barvy a zápachu, lehčí než vzduch. Hlavním zdrojem metanu je přírodní surovina, zemní plyn.. Rychlosti větru naměřené sondou Voyager 2 přesahují 2 000 km/h.
Objev Neptunu byl elegantní ukázkou přesnosti výpočtů klasické mechaniky. Francouzský matematik Urbain Le Verrier a britský matematik a astronom John Coach Adams spočetli v roce 1845 nezávisle na sobě z poruch trajektorie Uranu parametry dráhy nové planety, která tyto poruchy způsobovala. Vlastní planetu v blízkosti předpovězené polohy nalezl dne 23. září 1846 německý astronom Johann Gottfried Galle. První podrobný průzkum Neptunu provedla až sonda Voyager 2 při průletu v roce 1989.
Neptun má pět tmavých nevýrazných prstenců, které byly objeveny v roce 1984 na chilské observatoři La Silla. Kolem Neptunu krouží 14 měsíců (stav z roku 2017), Triton a Nereida byly známé před příletem Voyageru. Triton je největším měsícem, je přibližně tak veliký jako náš Měsíc a má velmi řídkou dusíkovou atmosféru. Krouží kolem Neptunu v opačném směru, než rotuje planeta. Pravděpodobně byl Neptunem zachycen dodatečně. Třetinu měsíce tvoří led (hustotu má jen 2 g/cm3). Sonda Voyager naměřila na Tritonu teplotu pouze 38 K, zjistila nedávnou tektonickou činnost a nalezla polární čepičku. Na měsíci jsou gejzíry kapalného dusíku a prachu. Měsíc Nereida má mimořádně excentrickou dráhu (1,4÷9,7×106 km) a jedná se asi o zachycené těleso, jehož průměr je zhruba 340 km. Ostatní měsíce jsou až na Proteus (průměr 420 km) malá tělesa soustředěná v rovině rovníku. Šest z nich, včetně Protea, bylo objeveno při průletu sondy Voyager v roce 1989. V letech 2002 až 2003 bylo objeveno dalších pět měsíců na observatořích Cerro Tololo v Chille a na Kanadsko-francouzsko-havajském dalekohledu na Havaji. Poslední dosud známý měsíc byl vypátrán na starých snímcích z Hubblova dalekohledu v roce 2013.
Magnetické pole Neptunu má dipólový charakter, osa je skloněna 47° vzhledem k rotační ose a posunutá od středu o 0,55 poloměru planety. Voyager 2 detekoval slabé polární záře. Dipólový moment je 27krát větší než magnetický dipólový moment naší Země. Nedipólový příspěvek k poli na povrchu planety je největší ze všech planet, kvadrupólový moment je dokonce větší než dipólový. V době průletu sondy Voyager 2 v roce 1989 byla orientace magnetosféry taková, že do ní Voyager vstoupil jako u jediné planety polárním kaspem. Magnetosféra má obdobné rozměry jako u Uranu.
Mesíce Neptunu (nejsou v poměru velikostí): Triton
(2 705 km),
Proteus (420 km),
Nereida (680 km), Larissa (200 km), Galatea (160 km)
Umělecká vize magnetosféry Neptunu. Kresba: Ivan Havlíček.
Základní parametry
| hmotnost | 1,02×1026 kg |
| průměr (rovníkový) | 49 528 km |
| průměr (polární) | 48 682 km |
| průměrná hustota | 1,64 g/cm3 |
| teplota | −201 °C (1 bar) |
| albedoAlbedo – míra odrazivosti povrchu tělesa. Jde o poměr dopadajícího a odraženého elektromagnetického záření vyjádřený zpravidla v procentech nebo desetinných číslech. Pokud není specifikováno jinak, jde o viditelné světlo a kolmý dopad (tzv. geometrické albedo). Například albedo sněhu je 90 % (0,9), albedo oceánů maximálně 10 % (0,1), Země má celkové albedo 31 % (0,31) a Měsíc 12 % (0,12). Často se také používá Bondovo albedo, které je poměrem veškerého odraženého záření (všech vlnových délek a ve všech směrech) ku dopadajícímu záření. (Bondovo/geometrické) | 0,3 / 0,49 |
| perioda rotacePerioda rotace planety – není-li řečeno jinak, jde o dobu otočení planety kolem rotační osy vzhledem ke hvězdám. U plynných (Jupiter, Saturn) a ledových (Uran, Neptun) obrů se bere rotace vnitřních částí, v nichž už je tlak natolik vysoký, že se látka otáčí jako pevné těleso. | 16h 7min |
| doba oběhu kolem Slunce | 165 let |
| průměrná oběžná rychlost | 5,4 km/s |
| střední vzdálenost od Slunce | 4 504×106 km |
| excentricita dráhy | 0,009 |
| inklinace | 1,77° |
| počet měsíců | 16 (rok 2026) |
| magnetické pole na rovníku | 14 μT |
| magnetický dipólový moment | 0,2×1018 Tm3 |
| vybočení dipólu ze středu | 55 % (v roce1989) |
| sklon magnetické osy vůči rotační | 47° (v roce 1989) |
| sklon rotační osy | 28,32° |
| složení | H2 80 %, He 19 %, CH4 1,5 % |
Vzhled Neptunu se s časem mění. Jednotlivé řady odpovídají vzhledu v letech 1996, 1998 a 2002. Ve sloupcích jsou Hubblovým dalekohledem zachyceny 4 fáze v průběhu otočky kolem osy, v posledním sloupci je hodnota průměrovaná za celou otočku. Z posledního sloupce je patrné, že jasnost jižní části planety v uvedených letech výrazně rostla. Zdroj: HST, 1996 až 2002.
Milníky ve výzkumu
| 1612 | Galileo Galilei zakresluje Neptun jako hvězdu 8. magnitudy, nerozpoznává ho ale jako planetu. |
| 1845 | Francouzský matematik Urbain Le Verrier a britský matematik a astronom John Coach Adams počítají nezávisle na sobě z poruch trajektorie Uranu parametry dráhy nové planety. |
| 1846 | Německý astronom Johann Gottfried Galle nachází planetu Neptun v blízkosti předpovězené polohy. |
| 1846 | Britský astronom William Lassel objevuje největší měsíc Neptunu Triton. Je to pouhých 17 dní po objevu Neptunu. |
| 1849 | Nizozemsko-americký astronom Gerard Kuiper objevuje měsíc Nereida. |
| 1983 | Od objevu prstenců u Uranu jsou usilovně hledány prstence Neptunu, zejména při zákrytech hvězd planetou. Řada zákrytů dává rozporuplné výsledky. K nejsilnější indícii ve prospěch existence prstenců vede zákryt z 12. září 1983. Definitivně jsou ale prstence potvrzeny až po příletu sondy Voyager 2 v roce 1989. |
| 1989 | Voyageru 2 prolétá kolem Neptunu, detailně zkoumá jeho prstence a měsíce, objevuje šest nových měsíců (Naiad, Thalassa, Despina, Galatea, Larissa a Proteus). |
| 1999 | Edward Thommes publikuje spolu s kolegy model planetární migrace: Uran a Neptun vznikly blíže ke Slunci a do současné polohy migrovaly. |
| 2002 | Začíná éra objevů měsíců obřích planet pozemskými přístroji umístěnými v Chile a na Havaji. V letech 2002 až 2003 je objeveno pět menších měsíců Neptunu. |
| 2013 | Na starých fotografiích z Hubblova dalekohledu je nalezen měsíc Hippocamp. |
| 2023 | Přístroj MUSE na VLT analyzuje tmavou skvrnu; teleskop JWST poprvé detekuje infračervené polární záře. |
| 2024 | IAU potvrzuje objev dvou nových měsíců (S/2002 N5, S/2021 N1), celkový počet stoupá na 16. |
Počítačový „snímek“ Neptunu, Tritonu a prstenců. Jako podklad pro tento kompozitní snímek posloužilo větší množství záběrů z průletu Voyageru 2 v roce 1989. Počítač poté na základě předem připraveného matematického algoritmu vygeneroval pohled na srpek Neptunu, srpek Titanu a slabě svítící prstence. Na pozadí byly přidány hvězdy z katalogu s reálnými polohami v okamžiku, ke kterému se fotomontáž vztahovala. Počítačové zpracování: Rolf Olsen.
Současný výzkum
Atmosféra a polární záře
Výzkum atmosféry Neptunu přinesl v posledních letech velmi dynamické změny. Díky dlouhodobému monitorování pozemskými dalekohledy (VLT), Hubblovým dalekohledem (HST) a nejnověji Vesmírným dalekohledem Jamese Webba (JWST) se podařilo zjistit celou řadu nových informací o atmosféře této planety. Dlouho zažitá představa o sytě inkoustově modrém Neptunu vzala definitivně za své. Moderní rekalibrace dat z teleskopů HST a VLT ukázala, že původní kompozitní snímky ze sondy Voyager 2 z roku 1989 byly tehdy záměrně kontrastně nadsazeny, aby vynikly jemné detaily oblačnosti. Ve skutečnosti má Neptun velmi podobný bledě modrozelený odstín jako Uran. Od svého souseda se liší jen o něco tenčí vrstvou metanového oparu, což planetě dodává o něco jasnější vzhled.
Klima na Neptunu se ukazuje jako mnohem chaotičtější, než vědci předpokládali. Během dlouhodobého monitorování stratosféry byl mezi lety 2003 až 2018 zaznamenán překvapivý globální pokles teplot o 8 °C, a to navzdory probíhajícímu čtyřicetiletému létu na jižní polokouli. Atmosféra se chovala přesně opačně, než by se pro toto roční období očekávalo. Tento trend byl přerušen mezi lety 2018 až 2020, kdy se stratosféra nad jižním pólem během pouhých dvou let prudce oteplila o 11 °C. Ukazuje se také, že množství oblačnosti na planetě je řízeno jedenáctiletým slunečním cyklem – v maximu spouští ultrafialové záření ze Slunce v atmosféře fotochemické reakce, které během několika měsíců vytvoří silné vrstvy jasných metanových oblaků. Naopak během slunečního minima oblaka z planety téměř kompletně mizí. Je fascinující, že Slunce dokáže takto zásadně řídit počasí na planetě vzdálené 4,5 miliardy kilometrů. V roce 2023 se navíc pomocí přístroje MUSE na pozemském dalekohledu VLT poprvé podařilo spektrálně analyzovat velkou tmavou anticyklónu, což odhalilo přítomnost zcela nového typu hlubokých jasných oblaků nacházejících se ve stejné atmosférické hladině jako samotný vír. Tmavé víry nejsou jen prázdnými „dírami“ v oblačnosti, ale mají složitou vertikální strukturu. Obdobně jako na Uranu prší na Neptunu diamantový déšť. Molekuly metanu se v hlubších vrstvách atmosféry za vysokého tlaku a teploty rozpadají na vodík a uhlík. Ten následně krystalizuje a vytváří drobné diamanty.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba v červnu 2023 poprvé v historii přímo detekoval polární záře v infračerveném spektru Neptunu, čímž zaplnil poslední chybějící článek ve výzkumu tohoto jevu u plynných a ledových obrů Sluneční soustavy. Zdejší polární záře jsou však velmi netypické a na rozdíl od Země či Jupiteru nevznikají kolem zeměpisných pólů, ale v mírných zeměpisných šířkách. Tento anomální charakter je dán, obdobně jako u Uranu, velkým sklonem magnetické osy (47° vůči ose rotace) a jejím výrazným posunutím mimo geometrický střed planety (55 % poloměru). V blízkém infračerveném spektru se polární záře projevují jako jasné, nesourodé skvrny. Spektrograf NIRSpec na JWST zachytil v ionosféře emise kationtu H3+, který vzniká při nárazech nabitých částic do horních vrstev atmosféry a jeho zvýšená koncentrace kopíruje místa, v nichž se vyskytují polární záře.
Kompozitní snímky polárních září na Neptunu z období 21. až 22. června 2023 pořízené Hubblovým vesmírným dalekohledem (WFC3) a Vesmírným dalekohledem Jamese Webba (NIRSpec). K zachycení různých vlnových délek bylo použito několik různých filtrů. Zdroj: NASA/GSFC, ESA, CSA, STScI, UNN, UoL.
Nitro a magnetické pole
Numerické simulace vnitřní struktury z let 2024 až 2025 ukazují, že tradiční koncept Neptunu jako „ledového obra“ s ostře odděleným kamenným jádrem a vodním pláštěm je překonaný. Podobně jako u Uranu přechází vnitřek planety plynule do vnějších vrstev. Těžké složky (kovy a křemičitany) jsou v hlubokém nitru promíchány s těkavými látkami (vodou, amoniakem), přičemž hustota směrem vzhůru plynule klesá. Experimenty v pozemských laboratořích (LLNLLLNL – Lawrence Livermore National Laboratory, slavná laboratoř patřící Kalifornské univerzitě. Založena byla v roce 1952. Jedním ze základních cílů bylo zajištění jaderné bezpečnosti USA. Dnes se podílí na experimentech z mnoha vědních oborů., SLACSLAC – Stanford Linear Accelerator Center, středisko s několika urychlovači, nejznámějším je přes 3 kilometry dlouhý lineární urychlovač patřící Stanfordově univerzitě v Kalifornii, podle něhož je centrum SLAC pojmenováno. Urychlovač je v provozu od roku 1962. V současnosti je středisko přejmenováno na „SLAC National Accelerator Laboratory“ a je jednou z deseti národních laboratoří Spojených států.) potvrdily, že k rozpadu metanu na vodík a uhlík a tvorbě takzvaného diamantového deště dochází již v relativně mělkých vrstvách planetárního pláště.
Tyto simulace vysvětlily i desítky let starou záhadu chaotického a asymetrického magnetického pole planety. Magnetické dynamo je generováno výhradně v tenké, vnější, vysoce vodivé slupce bohaté na ionizovanou a superionickou voduSuperionický led – fáze vodního ledu za vysokých tlaků, v níž se vytvoří krystalická mříž z atomů kyslíku a v ní se volně pohybují vodíkové atomy. Tato exotická forma hmoty má proto jak vlastnosti pevné látky, tak kapaliny. Superionický led byl nejprve předpovězen numerickými simulacemi (1999) a v roce 2005 byl uměle připraven v Lawrencově národní laboratoři v Livermoru. Dnes jsou známy tři typy superionického ledu.. V její krystalické mříži z atomů kyslíku se volně pohybují jádra vodíku (protony). Hlubší vrstvy jsou naopak kvůli akumulaci uhlíku z diamantového deště magneticky pasivní (fungují jako izolant). Magnetické pole proto vzniká jen v tenké slupce obsahující superionickou vodu, která podléhá silnému proudění. Za takových podmínek nemůže vzniknout stabilní osový dipól. Výsledkem je magnetická struktura, v níž je dipólová složka doplněna silným kvadrupólovým momentem (se dvěma severními a dvěma jižními póly). Taková konfigurace podléhá rychlým změnám v čase. Orientace pole, poloha pólů i intenzita jsou proto dnes s vysokou pravděpodobností odlišné od doby návštěvy Voyageru 2. Při tomto průletu v roce 1989 svírala osa tehdy naměřeného magnetického pole s osou rotace úhel 47° a dipól byl vyosen ze středu planety o 55 % jejího poloměru.
Měsíce a prstence
Celkový počet potvrzených měsíců Neptunu vzrostl v roce 2024 na 16 poté, co Mezinárodní astronomická unie (IAUIAU – Mezinárodní astronomická unie (International Astronomical Union), organizace založená v roce 1919. Sdružuje astronomické společnosti z celého světa a vydává závazná rozhodnutí ohledně názvosloví těles a útvarů na nich. Vedení IAU sídlí v Paříži. Od roku 1922 (s výjimkou válečných let 1939–1948) zasedá IAU pravidelně každé tři roky na Valném shromáždění IAU.) oficiálně oznámila objev dvou nových drobných těles. Oba nové měsíce zachytil tým Scotta Shepparda, který využil kombinaci obřích pozemských dalekohledů (Magellan, VLT, Subaru a Gemini North) a pokročilé metody digitálního skládání snímků s dlouhou expozicí. Oba objekty patří mezi nepravidelné měsíce s velmi protáhlými drahami, což potvrzuje, že jde o gravitačně zachycená tělesa z Kuiperova pásuKuiperův pás – oblast malých těles za drahou Neptunu. Vnitřní okraj pásu se nachází ve vzdálenosti asi 30 a vnější asi ve vzdálenosti 500 astronomických jednotek od Slunce. Je „položen“; do roviny ekliptiky. Dnes známe tisíce objektů Kuiperova pásu a předpokládá se, že existuje přes 100 000 objektů s velikostí větší než 100 kilometrů. Průměry těles nepřesahují (až na ojedinělé výjimky) 400 km. Celková hmotnost všech těles se odhaduje na 0,1 hmotnosti Země. Nejznámějším tělesem Kuiperova pásu je Pluto. Odhaduje se, že v Kuiperově pásu se může nacházet řádově miliarda kometárních jader. . První z nich, S/2002 N5, má průměr přibližně 23 km a kolem planety oběhne jednou za necelých 9 let. Tento měsíc byl astronomy poprvé spatřen již v roce 2002, ale kvůli nedostatku dat se na dvacet let ztratil. Znovuobjeven byl v roce 2021 a po spolehlivém dopočítání dráhy byl definitivně potvrzen v roce 2024. Orbitálně patří do rodiny měsíců Sao a Laomedeia, s nimiž pravděpodobně vznikl rozpadem jednoho mateřského tělesa. Druhý měsíc, S/2021 N1, drží s průměrem pouhých 14 km a oběžnou dobou téměř 27 pozemských let absolutní rekord – jedná se o nejvzdálenější a nejpomaleji obíhající známý měsíc v celé Sluneční soustavě. Obíhá retrográdně (proti směru rotace planety) a vykazuje dynamickou shodu s měsíci Psamathe a Neso. Podle platných pravidel dostanou oba nové měsíce v budoucnu definitivní jména po mořských nymfách (Nereidách) z řecké mytologie. Data z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWSTJWST – James Webb Space Telescope, vesmírný dalekohled Jamese Webba, následovník Hubblova dalekohledu připravený třemi kosmickými agenturami: americkou NASA, evropskou ESA a kanadskou CSA. Dalekohled vynesla do vesmíru evropská nosná raketa Ariane na konci roku 2021. Je umístěn v Lagrangeově bodě L2 soustavy Země-Slunce. Průměr segmentovaného zrcadla je 6,5 m. Dalekohled je pojmenován po řediteli NASA, který Ameriku úspěšně dovedl k přistání na Měsíci. Dalekohled Jamese Webba je určený primárně pro pozorování v infračerveném oboru.) navíc naznačují, že gravitační zachycení obřího měsíce Triton v dávné minulosti zcela zdevastovalo původní satelitní systém Neptunu, přičemž měsíc Nereida zůstal pravděpodobně jediným přeživším pamětníkem této kosmické katastrofy.
Systém planetárních prstenců Neptunu je ve srovnání s výraznými prstenci Saturnu velmi tmavý, tenký a nevýrazný. Skládá se převážně z prachových částic a organického materiálu vystaveného kosmickému záření. Prstence poprvé detailně nasnímala sonda Voyager 2 v roce 1989 a v roce 2022 jejich dosud nejostřejší infračervený snímek pořídil dalekohled JWST. Astronomové dnes rozlišují pět hlavních prstenců pojmenovaných po vědcích, kteří se podíleli na objevu a výzkumu samotné planety:
| Galle | nejvnitřnější, široký a velmi slabý prstenec |
| Le Vernier | úzký prstenec, jehož vnitřní okraj gravitačně čistí měsíc Despina |
| Lassel | nejširší prstenec tvořený matným prachovým pásem |
| Arago | úzký prstenec na vnějším okraji prstence Lassell |
| Adams | nejvzdálenější a nejznámější prstenec |
Největší záhadou Neptunových prstenců je vnější prstenec Adams. Na rozdíl od běžných celistvých prstenců obsahuje pět výrazných hustších oblouků (asymetrických shluků materiálu), které se nerozptylují do celého obvodu. Tyto oblouky nesou názvy Fraternité, Égalité 1 a 2, Liberté a Courage. Jejich stabilitu pravděpodobně udržuje gravitační působení blízkého pastýřského měsíce Galatea. Celý systém prstenců je dynamický, relativně mladý a podléhá rychlým změnám v čase.
Infračervený snímek Neptunu pořízený kamerou NIRCam (Near-Infrared Camera) dalekohledu Jamese Webba dne 12. července 2022 poprvé po více než třiceti letech zřetelně zachycuje prstence této planety. Zdroj: NASA, ESA, CSA, STScI.
