Uran
NA STRÁNCE ZUŘÍ KULERVOUCÍ REKONSTRUKCE, ZATÍM SE NECHOĎTE A BĚŽTE RADĚJI JINAM!
Uran se svými prstenci a šesti z dvaceti sedmi měsíců. Zdroj: NASA/ESA/HST, 2003.
Základní charakteristika
UranUran – jedna ze čtyř obřích planet, sedmá planeta sluneční soustavy má charakteristický modrozelený nádech. Průměrná hvězdná velikost 5,5m je na hranici viditelnosti lidským okem. Planeta má soustavu prstenců a kolem krouží rozsáhlý systém měsíců podobně jako u ostatních obřích planet. Kromě vodíku a helia obsahuje atmosféra také metan, způsobující namodralé zbarvení. Ve středu Uranu je jádro z hornin a železa. Rotační osa Uranu je vzhledem k rovině oběhu stočená na bok (98°), patrně díky střetu s jinou velkou planetou při vzniku sluneční soustavy. Rotace je diferenciální s periodou 16÷17 hodin. Rychlost větrů v atmosféře dosahuje až 600 km/h. Magnetická osa svírá s osou rotace úhel 59° a je značně excentrická (prochází 8 000 km od středu planety). Magnetosféra je výrazná, intenzita pole je srovnatelná s intenzitou pole Země, ohon je zkroucen do tvaru vývrtky díky vlastní rotaci planety. je sedmou planetou Sluneční soustavy a zástupcem třídy ledových obrů. Průměrná hvězdná velikost 5,5m je na hranici viditelnosti lidským okem. Planeta má soustavu prstenců a kolem krouží rozsáhlý systém měsíců podobně jako u ostatních obřích planet. Kromě vodíku a helia obsahuje atmosféra také metan, který způsobuje charakteristickou namodralou barvu planety. V nitru Uranu se nachází difúzní jádro volně přecházející do vnějších vrstev. Rotační osa Uranu je vzhledem k rovině oběhu stočená na bok (sklon 98°), patrně v důsledku střetu s jinou velkou protoplanetou při vzniku Sluneční soustavy. Sama rotace je diferenciální s periodou 16 až 17 hodin. Rychlost větrů v atmosféře dosahuje až 600 km/h, teplota svrchní vrstvy oblaků se pohybuje kolem −220 °C (53 K).
Planeta má 13 velmi tmavých a těžko pozorovatelných prstenců, objevených při zákrytu jedné hvězdy Uranem v roce 1977. Kolem planety obíhá 5 větších a 24 drobných měsíců (do průměru 150 km). Deset menších měsíců objevila sonda Voyager 2 v roce 1986, měsíce Caliban a Sycorax byly detekovány v roce 1997 (potvrzeny v roce 1998), další měsíce následovaly v letech 1999 až 2003. Zatím poslední dva malé měsíce byly objeveny v letech 2023 a 2025. Jeden z větších měsíců, Miranda, vypadá, jako by byl složen ze tří nebo čtyř obrovských kusů. Je možné, že v ddávné minulosti byl měsíc rozlomen impaktem jiného tělesa a gravitace úlomky později spojila. Rýhy a kaňony na jeho povrchu dosahují hloubky až 20 km, charakteristické jsou terasovité vrstvy a střídání geologicky mladších a starších oblastí. Měsíc Titania byl geologicky aktivní (rozsáhlé kaňony), Ariel je nejjasnější z Uranových měsíců a má pravděpodobně nejmladší povrch. Umbriel a Oberon jsou naopak zbarveny tmavě a v minulosti byly málo geologicky aktivní. Měsíce ve vnějších oblastech obíhají planetu retrográdně, pravděpodobně se jedná o zachycené planetky. Všechny Uranovy měsíce byly pojmenovány podle postav z děl anglického dramatika Williama Shakespeara a anglického básníka, satirika a překladatele Alexandra Popa.
Magnetická osa svírá s osou rotace obrovský úhel 59° a je značně excentrická, neboť prochází 8 000 km mimo geometrický střed planety. Sama magnetosféra je výrazná. Intenzita pole na rovníku je srovnatelná s intenzitou pole Země, celkový dipólový moment je dvanáctkrát menší než u Saturnu, ale padesátkrát větší než u Země. Ukazuje se, že pole má velmi výraznou nedipólovou složku. Magnetický ohon je díky vlastní rotaci planety zkroucen do tvaru vývrtky, jejiž rotační osa leží téměř v rovině oběhu planety kolem Slunce. Radiační pásy u Uranu dosahují vysokých intenzit a vykazují podobnou strukturu jako u Saturnu.
Pět největších Uranových měsíců. Zdroj: NASA.
Uranova magnetosféra. Rotační osa je skloněna téměř do
ekliptiky.
Kresba: Ivan Havlíček.
Základní parametry
| hmotnost | 8,68×1025 kg |
| průměr (rovníkový) | 51 118 km |
| průměr (polární) | 49 946 km |
| průměrná hustota | 1,27 g/cm3 |
| teplota svrchních oblaků | −220 °C |
| albedo geometrické / Bondovo | 0,30 / 0,35 |
| doba otočení kolem osy | 17h 14min 24 s |
| doba oběhu kolem Slunce | 84 let |
| průměrná oběžná rychlost | 6,8 km/s |
| střední vzdálenost od Slunce | 2 871×106 km (19,2 au) |
| excentricita dráhy | 0,047 |
| inklinace | 0,77° |
| počet měsíců | 29 (rok 2026) |
| počet prstenců | 13 (11 hlavních, 2 vnější) |
| magnetické pole na rovníku | 23 μT |
| magnetický dipólový moment | 0,4×1018 Tm3 |
| vybočení dipólu ze středu | 31 % |
| sklon rotační osy | 97,77° |
| složení | H2 83 %, He 15 %, CH4 2 % |
Měsíc Miranda vyfotografovaný při průletu sondy Voyager 2. Je možné, že v dobách dávno minulých byl měsíc rozlomen impaktem jiného tělesa a později se opět spojil v jediné těleso. Zdroj: Voyager 2.
Milníky ve výzkumu
| 1690 | Anglický královský astronom John Flamsteed dle záznamů jako první pozoroval Uran, ale označil ho jako hvězdu 34 Tauri. |
| 1781 | Britský astronom a konstruktér dalekohledů William Herschel objevuje Uran a zjišťuje, že jde o planetu. |
| 1787 | William Herschel objevuje dva největší měsíce Uranu – Titanii a Oberon. |
| 1851 | Anglický obchodník a astronom amatér William Lassell objevuje další dva velké měsíce – Ariel a Umbriel. |
| 1948 | Nizozemsko-americký astronom Gerard Kuiper objevuje Mirandu, poslední z velkých měsíců Uranu. |
| 1977 | James Elliot, Edward Dunham a Jessica Mink objevují Uranovy prstence při zákrytu hvězdy SAO 158687 Uranem. Pozorování proběhlo z letecké observatoře Kuiper. O prstencích Uranu se zmiňuje už William Hershell, ale je sporné, zda je mohl vidět. |
| 1986 | Kolem Uranu prolétá sonda Voyager 2. Objevuje 11 drobných měsíců, pořizuje detailní snímky a mapuje magnetické pole. |
| 1998 | Na Mt. Palomaru objevují měsíce Caliban a Sycorax jako objekty 22. magnitudy. |
| 1999 | Edward Thommes publikuje spolu s kolegy model planetární migrace: Uran a Neptun vznikly blíže ke Slunci a do současné polohy migrovaly. |
| 2001 | Americký planetární specialista Erich Karkoschka ukázal, že měsíce Cordelia a Ophelia jsou pastýřské měsíce způsobující propletení prstenců. |
| 2005 | Ohlášen objev dvou slabých vnějších prstenců ze snímků Hubblova dalekohledu z let 2003 až 2004. |
| 2023 | Vesmírný dalekohled Jamese Webba pořizuje infračervené snímky Uranu. Zachycuje na nich prachové prstence a přináší detailní pohled na polární čepičku a atmosférické bouře. |
| 2026 | Na základě dat z JWST je publikována první detailní 3D mapa ionosféry. |
Polární záře na Uranu vyfotografované Hubblovým dalekohledem v roce 2017.
Zdroj: NASA/ESA/HST.
Současný výzkum
Atmosféra a magnetosféra
xxx
Nitro
xxx
Prstence a měsíce
xxx
