Aldebaran bulletin

Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie.
Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze
Číslo 34 (vyšlo 31. srpna, ročník 5 (2007)
© Copyright Aldebaran Group for Astrophysics
Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno.
ISSN: 1214-1674,
Email: bulletin@aldebaran.cz

Hledej

Třicet let na cestě vesmírem

Miroslav Havránek

Je tomu již třicet let, kdy se jedny z nejúspěšnějších sond v historii kosmonautiky vydaly zkoumat planety sluneční soustavy. Jejich mise však stále trvá. Ano, jedná se o dvojici sond Voyager 1 a Voyager 2. Mise posledně jmenované sondy začala 20. srpna 1977 na Mysu Canaveral na Floridě. Raketa s Voyagerem 1 odstartovala ze stejného místa o šestnáct dní později. Nyní však již obě sondy mají hlavní část mise za sebou a letí prostorem vstříc jiným světům. Pojďme se tedy podívat na jejich neobyčejný příběh podrobněji.

Start Voyageru 2

Start rakety Titan III-E Centaur se sondou Voyager 2 v nákladovém prostoru.
Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

Sluneční vítr – proud nabitých částic ze Slunce, které zaplavují celou sluneční soustavu. Zejména jde o protony, elektrony a alfa částice (jádra hélia). Typická rychlost částic u Země je kolem 500 km/s (rychlost zvuku v tomto prostředí je 50 km/s), teplota 3 eV (30 000 K) a koncentrace několik protonů v m3. Částice vylétávající v polárním směru mají vyšší rychlost (přibližně 750 km/s) a nazýváme je rychlý sluneční vítr. Sluneční vítr objevil anglický astronom Richard Carrington v roce 1859, kdy bylo za půl dne po slunečním vzplanutí narušeno magnetické pole Země.

Terminační vlna – jiným názvem rázová vlna slunečního větru je oblast, ve které rychlost částic slunečního větru klesá na podzvukovou rychlost. Tato oblast má tvar povrchu koule a je vzdálena přibližně 90÷95 AU od Slunce.

Radioizotopový termoelektrický generátor – zdroj energie, který využívá tepla vzniklého rozpadem radioaktivních prvků. Soustava termočlánků pak převede tepelnou energii na elektrickou. Radioizotopový generátor byl s výhodou použit i pro napájení sond Voyager, kde jako radioaktivní materiál slouží oxid plutonia 238.

Heliopauza – hranice heliosféry. Jde o oblast, ve které končí vliv magnetického pole našeho Slunce. Za heliopauzou se nachází mezihvězdné prostředí.

Heliosféra – oblast magnetického vlivu Slunce. Heliosféra není kulová, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Je od Slunce v různých směrech různě vzdálená, zhruba 110÷160 AU. Uvnitř heliosféry se nachází plazma slunečního větru. Heliosféra končí hraniční vrstvou, jejíž vnější část se nazývá heliopauza.

Průzkum vnějších planet

Hlavním úkolem Voyagerů bylo prozkoumat planety JupiterJupiter – největší a nejhmotnější (1,9×1027 kg) planeta Sluneční soustavy má plynokapalný charakter a chemické složení podobné Slunci. Se svými mnoha měsíci se Jupiter podobá jakési „sluneční soustavě“ v malém. Jupiter má, stejně jako všechny obří planety, soustavu prstenců. Rychlá rotace Jupiteru (s periodou 10 hodin) způsobuje vydouvání rovníkových vrstev a vznik pestře zbarvených pásů. Charakteristickým útvarem Jupiterovy atmosféry je Velká rudá skvrna, která je pozorována po několik století. Atmosféra obsahuje kromě vodíku a helia také metan, amoniak a vodní páry. Teplota pod oblaky směrem ke středu roste. Na vrcholcích mraků je −160 °C, o 60 km hlouběji je přibližně stejná teplota jako na Zemi. Proudy tekoucí v nitru (v kovovém vodíku) vytvářejí kolem Jupiteru silné dipólové magnetické pole.SaturnSaturn – druhá největší planeta sluneční soustavy. Je charakteristická dobře viditelným prstencem. Saturn je od Slunce desetkrát dále než Země, a proto je jeho teplota velmi nízká (−150 °C). Průměrná hustota planety 0,7 g·cm−3 je nejnižší z celé sluneční soustavy, dokonce nižší než hustota vody. Saturn patří k obřím planetám. Oběhne Slunce za 30 let, kolem vlastní osy se otočí za pouhých 10 hodin. Rychlá rotace způsobuje vznik pásů. V atmosféře jsou pozorovány velké žluté či bílé skvrny. Atmosféra je tvořena oblaky čpavku, vodíkem a heliem. V nitru je snad malé jádro z křemičitanů obklopené kovovým vodíkem. Vítr v atmosféře dosahuje rychlosti až 1 800 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter s osou téměř rovnoběžnou s rotační osou.. Obě sondy disponují stejnými přístroji, mezi které patří magnetometry, kamery, částicové detektory a detektory vln v plazmatuPlazma – kvazineutrální soubor nabitých a neutrálních částic, který vykazuje kolektivní chování. Lidsky to znamená, že se v dané látce nachází alespoň malé množství elektricky nabitých částic, které jsou v celém objemu elektricky neutrální a jsou schopny reagovat na elektrická a magnetická pole jako celek. Plazma vzniká odtržením elektronů z elektrického obalu atomárního plynu nebo ionizací molekul. S plazmatem se můžeme setkat v elektrických výbojích (blesky, jiskry, zářivky), v polárních zářích, ve hvězdách, ve slunečním větru a v mlhovinách. Přes 99 % atomární látky ve vesmíru je v plazmatickém skupenství.. Přestože Voyager 1 odstartoval ze ZeměZemě – největší z planet zemského typu. Je jedinou planetou v celém vesmíru, o které víme, že na ní existuje život. Má dostatečně hustou atmosféru, dostatek kapalné vody v povrchových oceánech. Kolem Země obíhá jediný měsíc s vázanou rotací. Při pozorování Země z kosmu vidíme hlavně modrou barvu oceánů. 70 % povrchu Země je pokryto oceány, 30 % tvoří kontinenty. Země sestává z těchto vrstev: jádro, plášť, kůra, troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra. Plášť a kůra jsou odděleny tzv. Mohorovičovým rozhraním. Kůra se posouvá a „plave“ na polotekutém plášti. Teplota v centru Země je 5 100 °C, tlak 360 GPa. Magnetické pole Země má přibližně dipólový charakter, je deformováno slunečním větrem do typického tvaru. později než Voyager 2, dorazil k Jupiteru o čtyři měsíce dříve, v březnu roku 1979. Voyagery zde pořídily celkem 52 000 snímků Jupiteru a jeho měsíců. Zajímavým objevem bylo pozorování celkem devíti aktivních vulkánů na měsíci IoIo – Jupiterův měsíc, průměr má 3 630 km, obíhá ve vzdálenosti 422 000 km. Objeven byl Galileo Galileem v roce 1610. Na Iu je aktivní sopečná činnost, nitro je ohříváno slapovým působením a elektrickými proudy. Tyto proudy tekou podél silokřivek Jupiteru a uzavírají se přes Io. Io se nachází na vnitřní straně plazmového toru, který obklopuje Jupiter.. Bylo to vůbec první pozorování sopečné aktivity na jiném objektu sluneční soustavy než na Zemi. Materiál je při sopečných erupcích vyvrhován rychlostí až 1 km/s. Dalším překvapením bylo objevení Jupiterova nepříliš výrazného prstence. Jeho průměr je přibližně 258 000 kilometrů, což je méně než dvojnásobek Jupiterova průměru. Tloušťka prstence dosahuje však maximálně několika kilometrů. Sondy poslaly na Zemi data o velmi zvláštní magnetosféře Jupiteru, který vykazuje největší magnetický moment ze všech planet sluneční soustavy. Zajímavé bylo pozorování spektrálních čar v magnetosféře, které odpovídají několikanásobně ionizovaným atomům síry a kyslíku. Nic takového však nebylo pozorováno sondami Pioneer 10 a Pioneer 11, které zde prováděly měření v letech 1973 a 1974. Sondy Pioneer sice zaznamenaly plazma v magnetosféře, avšak dominantní byly spektrální čáry vodíku. Síra je vyvrhována spolu s dalším materiálem při erupcích na měsíci Io, čímž vzniká okolo Jupiteru (podél oběžné dráhy Io) plazmový torus. Vzhledem k neshodám v naměřených datech sond Voyager a Pioneer je možné se domnívat, že sopečná aktivita na Io má velmi časově proměnlivý charakter. Voyagery detekovaly okolo Jupiteru v plazmovém toru větší hustotu nabitých částic, než se předpokládalo. Proto byly sondy odkloněny z dráhy, která měla vést právě skrze plazmový torus. Přesto však průletem okolo Jupiteru Voyagery absorbovaly dávku radiace ekvivalentní tisíci smrtelných dávek pro člověka. Všechna zařízení na sondách však fungovala bez problému dál.

Jupiter Velá červená skvrna

Animace zachycuje Jupiter v průběhu šedesáti jupiterovských dnů. Atmosféra má pásovou strukturu. Na rozhraní pásů s různými rychlostmi proudění vznikají mohutné atmosférické víry. Některé z nich jsou stabilní pouze několik dní, jiné pozorujeme již několik století. Příkladem může být velká červená skvrna zobrazená na fotografii vpravo. Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

Po prozkoumání JupiteruJupiter – největší a nejhmotnější (1,9×1027 kg) planeta Sluneční soustavy má plynokapalný charakter a chemické složení podobné Slunci. Se svými mnoha měsíci se Jupiter podobá jakési „sluneční soustavě“ v malém. Jupiter má, stejně jako všechny obří planety, soustavu prstenců. Rychlá rotace Jupiteru (s periodou 10 hodin) způsobuje vydouvání rovníkových vrstev a vznik pestře zbarvených pásů. Charakteristickým útvarem Jupiterovy atmosféry je Velká rudá skvrna, která je pozorována po několik století. Atmosféra obsahuje kromě vodíku a helia také metan, amoniak a vodní páry. Teplota pod oblaky směrem ke středu roste. Na vrcholcích mraků je −160 °C, o 60 km hlouběji je přibližně stejná teplota jako na Zemi. Proudy tekoucí v nitru (v kovovém vodíku) vytvářejí kolem Jupiteru silné dipólové magnetické pole. se stal objektem zájmu SaturnSaturn – druhá největší planeta sluneční soustavy. Je charakteristická dobře viditelným prstencem. Saturn je od Slunce desetkrát dále než Země, a proto je jeho teplota velmi nízká (−150 °C). Průměrná hustota planety 0,7 g·cm−3 je nejnižší z celé sluneční soustavy, dokonce nižší než hustota vody. Saturn patří k obřím planetám. Oběhne Slunce za 30 let, kolem vlastní osy se otočí za pouhých 10 hodin. Rychlá rotace způsobuje vznik pásů. V atmosféře jsou pozorovány velké žluté či bílé skvrny. Atmosféra je tvořena oblaky čpavku, vodíkem a heliem. V nitru je snad malé jádro z křemičitanů obklopené kovovým vodíkem. Vítr v atmosféře dosahuje rychlosti až 1 800 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter s osou téměř rovnoběžnou s rotační osou.. Voyager 1 se přiblížil k Saturnu v listopadu 1980 a Voyager 2 v srpnu 1981. Sondy potvrdily podobné složení atmosféry Saturnu a Jupiteru, hlavní složky tvoří vodík a helium. Bylo pořízeno opět velké množství fotografií Saturnových prstenců, měsíců a dokonce i polární záře. Sondy objevily několik nových měsíců. Data z magnetometrů ukázala shodu magnetické a rotační osy Saturnu s přesností lepší, než jeden stupeň. Podobné výsledky naměřil také Pioneer 11, který proletěl kolem Saturnu v září roku 1979. Průzkumem Saturnu měla původně skončit mise obou Voyagerů, avšak vzhledem k jejich bezproblémovému provozu NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších. rozhodla o jejím prodloužení.

Saturn Saturnovy prstence

Fotografie Saturnu (vlevo) s jeho měsíci pořízená sondou Voyager 2 ze vzdálenosti 34 milionů kilometrů. Saturnovy prstence (vpravo) v nepravých barvách, které odpovídají rozdílnému chemickému složení. Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

Zatímco Voyager 1 opouští SaturnSaturn – druhá největší planeta sluneční soustavy. Je charakteristická dobře viditelným prstencem. Saturn je od Slunce desetkrát dále než Země, a proto je jeho teplota velmi nízká (−150 °C). Průměrná hustota planety 0,7 g·cm−3 je nejnižší z celé sluneční soustavy, dokonce nižší než hustota vody. Saturn patří k obřím planetám. Oběhne Slunce za 30 let, kolem vlastní osy se otočí za pouhých 10 hodin. Rychlá rotace způsobuje vznik pásů. V atmosféře jsou pozorovány velké žluté či bílé skvrny. Atmosféra je tvořena oblaky čpavku, vodíkem a heliem. V nitru je snad malé jádro z křemičitanů obklopené kovovým vodíkem. Vítr v atmosféře dosahuje rychlosti až 1 800 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter s osou téměř rovnoběžnou s rotační osou. a míří ven ze sluneční soustavy, Voyager 2 se vydává na pouť k dalším dvou neméně zajímavým planetám – UranuUran – jedna ze čtyř obřích planet, sedmá planeta sluneční soustavy má charakteristický modrozelený nádech. Průměrná hvězdná velikost 5,5m je na hranici viditelnosti lidským okem. Planeta má soustavu prstenců a kolem krouží rozsáhlý systém měsíců podobně jako u ostatních obřích planet. Kromě vodíku a helia obsahuje atmosféra také metan, způsobující namodralé zbarvení. Ve středu Uranu je jádro z hornin a železa. Rotační osa Uranu je vzhledem k rovině oběhu stočená na bok (98°), patrně díky střetu s jinou velkou planetou při vzniku sluneční soustavy. Rotace je diferenciální s periodou 16÷17 hodin. Rychlost větrů v atmosféře dosahuje až 600 km/h. Magnetická osa svírá s osou rotace úhel 59° a  je značně excentrická (prochází 8 000 km od středu planety). Magnetosféra je výrazná, intenzita pole je srovnatelná s intenzitou pole Země, ohon je zkroucen do tvaru vývrtky díky vlastní rotaci planety.NeptunuNeptun – poslední z obřích planet. Podobně jako ostatní obří planety má prstence, rozsáhlou soustavu měsíců a pásovitou strukturu atmosféry s obřími víry – skvrnami. Neptun je téměř stejně velký jako Uran. Průměrná hvězdná velikost je 7,8m, a proto nemůže být pozorován okem. Atmosféra má pásovitou strukturu, rotace je diferenciální s průměrnou periodou 19 hodin. Vlastní rotační perioda planety je 16 hodin, atmosféra tedy vzhledem k povrchu rotuje retrográdně. V atmosféře se nachází obří anticyklóny, například Malá a Velká temná skvrna. Atmosféra má zelenomodrou barvu, v horních vrstvách převládá vodík a helium. Modrozelené zabarvení je způsobeno stopami metanu. Rychlosti větru naměřené sondou Voyager 2 přesahují 2 000 km/h. Magnetické pole má dipólový charakter, osa je skloněna 47° vzhledem k rotační ose a posunutá od středu o 0,55 poloměru.. Zde sonda provádí podobné druhy měření, jako u předchozích dvou planet. Voyager 2 byl navigován k Uranu s přesností 100 km, přičemž je třeba si uvědomit, že použité technologie pocházejí z počátku sedmdesátých let. Zajímavostí je, že Voyager 2 vyfotografoval deset měsíců této planety, o jejichž existenci předtím nikdo nevěděl.

Uran Neptun

Modrá barva atmosféry Uranu (vlevo) a Neptunu (vpravo) je dána množstvím metanu, který pohlcuje červenou složku spektra. Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

V létě roku 1989 se Voyager 2 přiblížil na pouhých 5 000 km k nejvzdálenější planetě sluneční soustavy – Neptunu. Voyager 2 jako první sonda v historii fotografovala povrch Neptunu a studovala jeho magnetosféru. Průletem okolo Neptunu Voyager 2 ukončil výzkum planet sluneční soustavy a vydal se podobně jako Voyager 1 vstříc okraji sluneční soustavy.

Za hranice sluneční soustavy

Sondy monitorovaly po celou dobu letu částice slunečního větruSluneční vítr – proud nabitých částic ze Slunce, které zaplavují celou sluneční soustavu. Zejména jde o protony, elektrony a alfa částice (jádra hélia). Typická rychlost částic u Země je kolem 500 km/s (rychlost zvuku v tomto prostředí je 50 km/s), teplota 3 eV (30 000 K) a koncentrace několik protonů v m3. Částice vylétávající v polárním směru mají vyšší rychlost (přibližně 750 km/s) a nazýváme je rychlý sluneční vítr. Sluneční vítr objevil anglický astronom Richard Carrington v roce 1859, kdy bylo za půl dne po slunečním vzplanutí narušeno magnetické pole Země. a nízkoenergetickou složku kosmického záření. Velmi zajímavé jsou údaje z těchto detektorů v průběhu průletu Voyageru 1 terminační vlnouTerminační vlna – jiným názvem rázová vlna slunečního větru je oblast, ve které rychlost částic slunečního větru klesá na podzvukovou rychlost. Tato oblast má tvar povrchu koule a je vzdálena přibližně 90÷95 AU od Slunce., což se odehrálo na konci roku 2004. Zde dochází k prudkému poklesu rychlosti částic slunečního větru a následnému zvýšení jejich hustoty. Tímto procesem vznikne okolo sluneční soustavy kulová „slupka“ nazývaná terminační vlna. Voyager 2 v současné době do této terminační vlny vstupuje.

Částice

Počty detekovaných částic slunečního větru od roku 2002. Na přelomu let 2004 a 2005 je patrný nárůst počtu detekovaných částic. Toto časové období odpovídá průletu Voyageru 1 terminační vlnou. Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

Voyager

Umělecké ztvárnění Voyageru putujícího vesmírem. Zdroj: NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen v roce 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších..

Nyní se Voyager 1 nachází přibližně 103,7 AUAU – astronomická jednotka (Astronomical Unit), původně střední vzdálenost Země od Slunce, v roce 2012 ji IAU definovala jako 149 597 870 700 m přesně a změnila zkratku z AU na au. Astronomická jednotka se používá především pro určování vzdáleností ve sluneční soustavě, pro přibližné odhady postačí hodnota 150 milionů kilometrů. a jeho dvojče 83,6 AU daleko od SlunceSlunce – nám nejbližší hvězda, tzv. hvězda hlavní posloupnosti, která se nachází ve vzdálenosti 149,6×106 km od Země. Jde o žhavou plazmatickou kouli s průměrem 1,392×106 km, teplotou na povrchu 5 780 K, teplotou v centru přibližně 15×106 K a zářivým výkonem 3,846×1026 W. Zdrojem energie je jaderná syntéza, při které se za každou sekundu sloučí v jádru Slunce 700 milionů tun vodíku na hélium.. Voyager 1 je nejvzdálenějším objektem, který člověk stvořil. Obě sondy napájí trojice radioizotopových termoelektrických generátorůRadioizotopový termoelektrický generátor – zdroj energie, který využívá tepla vzniklého rozpadem radioaktivních prvků. Soustava termočlánků pak převede tepelnou energii na elektrickou. Radioizotopový generátor byl s výhodou použit i pro napájení sond Voyager, kde jako radioaktivní materiál slouží oxid plutonia 238., jejichž výkon plynule klesá od doby prvního spuštění. Radioizotopové generátory jsou však stále schopny dodat dostatek energie pro provoz několika zařízení sond i pro přenos dat pomocí elektromagnetických vln, které se šíří vesmírem z antény Voyageru 1 k ZemiZemě – největší z planet zemského typu. Je jedinou planetou v celém vesmíru, o které víme, že na ní existuje život. Má dostatečně hustou atmosféru, dostatek kapalné vody v povrchových oceánech. Kolem Země obíhá jediný měsíc s vázanou rotací. Při pozorování Země z kosmu vidíme hlavně modrou barvu oceánů. 70 % povrchu Země je pokryto oceány, 30 % tvoří kontinenty. Země sestává z těchto vrstev: jádro, plášť, kůra, troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra. Plášť a kůra jsou odděleny tzv. Mohorovičovým rozhraním. Kůra se posouvá a „plave“ na polotekutém plášti. Teplota v centru Země je 5 100 °C, tlak 360 GPa. Magnetické pole Země má přibližně dipólový charakter, je deformováno slunečním větrem do typického tvaru. více než 14 hodin. Přestože výkon rádiového vysílače Voyageru 1 je „pouhých“ 23 W, stále dokážeme na více než 15 miliard kilometrů vzdálené Zemi detekovat vysílaný signál. Většina měřících přístrojů na sondách je již z energetických důvodů odpojena. Aktivní jsou pouze magnetometry a detektory částic. Voyagerům by měla energie pro provoz alespoň jednoho zařízení vydržet do roku 2020. Do té doby by Voyager 1 mohl dosáhnout heliopauzy, oblasti na hranici heliosféry, kde již dominují magnetické pole a částice mezihvězdného prostoru. Oba Voyagery na sobě nesou informace o životě na Zemi a o poloze naší mateřské planety ve vesmíru pro případ kontaktu s mimozemskou civilizací. Tato událost je však velmi málo pravděpodobná.

Klip týdne: Vulkanická činnost na měsíci Io

Io (avi, 4 MB)

Vulkanická činnost na měsíci Io. Tento klip vznikl na základě fotografií, které na Zem zaslaly sondy Voyager. Na klipu jsou patrné výtrysky hmoty z činných vulkánů na Jupiterově měsíci Io. Hmota je vyvrhována mnohdy až na oběžnou dráhu okolo Jupiteru. Jednou z příčin vulkanické činnosti na Io jsou enormní elektrické proudy, které protékají mezi tímto měsícem a Jupiterem a tím jej uvnitř zahřívají. Proudy jsou tvořeny elektricky nabitými částicemi, které se pohybují podél Jupiterových magnetických silokřivek. Další příčinou ohřívání měsíce jsou silné slapové síly působící na Io. Stále však nebylo uspokojivě dokázáno, zdali má měsíc Io své vlastní magnetické pole, podobně jako například Jupiterův měsíc Ganymedes. Zdroj: C. J. Hamilton, NASA, 1990. (avi, 4 MB)

Odkazy

Valid HTML 5 Valid CSS!

Aldebaran Homepage