REPORTÁŽ, 3. díl

17.9.
Cestou se v malinovém autíčku rozveselil Dan a při společné zastávce nám ho chtěli půjčit (poštvali ho na nás). I když situace vyhlížela beznadějně, zapůsobila jako vítaný balzám, společenské setkání nejvyšší důležitosti. Staletí platící pravidla, jež uznávali mudrci už v dobách starého Říma, časem nic neztratila na své univerzální platnosti, nevyhýbají se nikomu, nám, vám, ani moudrým mužům. Chléb jsme právě vyřešili společným obědem, na řadě byly hry. Připadal jsem si, jako když sleduji důležité mezistátní utkání. Diváci napětím vtištěni do sedadel, ring vyzdoben a ozářen, reflektory vyhledávají soutěžící. Dav se rozdělil na několik táborů. Aktivnější povahy se zapojují do soutěže, Dan řekl, že nám ukáže chvat ogoši, Petr mu za cíl určil Pavla. Pavlovi se to nelíbilo, stále od sebe Dana odháněl. Petr verbálně Danovi pomáhá, Pavel ustupuje, Dan se mu tlačí na paty. Pavel zachovává přísnou neutralitu, verbálně oslabuje protivníka, ten se snaží odolávat, po chvíli však začíná podléhat nátlaku. Petr kontruje a dodává Danovi sil, Pavel vynechává prostředníka a verbálně útočí přímo. I Petr zahajuje útok po frontální linii, Dan končí nepovšimnut na okraji arény, diváci uskakují, leč fascinující podívaná je přivazuje na místě, napjatým finálem graduje souboj, Pavel předvádí náznak ogoši na Petrovi a ten se hlasitě brání, sázíc na svou roli diváka, leč Pavel, jež překročil hranice diváka svou aktivní obranou již dávno, vtahuje Petra do děje, předvede ogoši přímo na něm a odchází od protivníka prosvětlenou uličkou ověnčen sladkým vavřínem vítězství. Petr šťavnatě komentuje své rány, diváci se probírají z transu a naplněni slastným pocitem dobře naplněného času začínají diskutovat o zápase právě proběhlém. Petr si, uražen že ho nikdo neposlouchá, trucovitě líže rány a s Pavlem po sobě po očku pokukují. Diváci rozebírají klíčové okamžiky zápasu, vtahují aktéry mezi sebe, ti po chvíli roztávají a všem se v duši rozlévá slastný pocit sounáležitosti s kolektivem. Nejvyšší čas se znovu na chvíli rozdělit, naskákat do připravených vozů a pokračovat k na vzdáleném obzoru v mlhách se ztrácejícímu cíli, k městečku Tromsø.

Ten večer si prohlížíme městečko Tromsø, i s jeho náměstíčkem se sochou a v pozadí s kostelem podivně napodobujícím operu v Sydney. Zůstáváme na jedné loučce kousek před ním a večer pozorujeme další nádherné polární záře, daří se nám dokonce ze získaných snímků následně složit časový vývoj, jak tančí nebeská světla po obloze. Záhy poté nám dochází všechny baterie do fotoaparátu, v blízkém stavení s elektřinou nás odmítají s naší prosbou a tak část z nás odjíždí k nejbližší pumpě nouzově dobít alespoň nejnutnější z nich. Záře nabývá svého vrcholu a těsně před příjezdem skupiny zpět mizí. Pořizuji si do svého deníku následující zápis:

"Okolo jedenácté NÁDHERNÁ polární záře, nejdříve jen nesmělá, ale posléze VŠUDE, v několika zakroucených stěnách nádherné záclony rozvlněného světla postupovaly oblohou a plnily ji svým neskutečným jasem, s překrásně viditelnými zářivými paprsky tančícími po vzdouvajících se záclonách jako virtuózovy prsty po klaviatuře světlem dunícího klavíru. Časová rychlost změn je až neuvěřitelná, často když někdo upozornil na změny v jiné části oblohy, nestihl jsem je zaznamenat". "Skutečně ohromující divadlo přízračně zářících, ale přitom průhledných světelných záclon tančících po obloze s přímo neuvěřitelnou proměnlivostí. Zdá se, že každá část zářícího závoje se vyvíjí zvlášť, ale zároveň je patrné, že všechny části mají souvislost, jako by čerpaly energii z jednoho zdroje".

Je to skutečně neskutečně euforizující zážitek, stavíme hlídky a okolo půl druhé v noci pozorujeme další překrásné divadlo s opaleskujícími prsty roztaženými a vlnícími se po celé obloze. Je to naše druhé a třetí setkání s nimi.

18.9.
Ráno bylo teplo, kolem 8°C a konečně přestal foukat vítr, máme radost po prožité noci a příroda nám hraje do noty, na obloze sem tam mráček, pravda jen zpočátku. Vyrážíme po pobřeží a odpoledne dojíždíme do městečka Narvik, kde nabíráme kurs do hor Skjorndalen, abychom se vyhnuli u moře převládající oblačnosti. Zvečera dojíždíme po soukromé cestě (fakt neskutečný krpál) k přehradě, kde zastavujeme a zkoumáme okolí, pak se kousek vracíme a zakládáme stan na zarovnaných haldách hlušiny, široko daleko jediného suchého a zároveň rovného místa, kde zažíváme nádherný soumrak a další dvě překrásné polární záře.

19.9.
V noci bylo -6,5°C, protože byl přeci jen v noci sem tam mrak. Rozhodujeme se zůstat tu další den a vyrážíme na celodenní výpravu za vzdáleným ledovcem. To jsme vůbec netušili, co si užijem, protože cesta vedla nejdříve přes řeku a pak buďto holou skálou nebo bažinami, případný kompromis bylo promočené rašeliniště. Dorážíme k jezeru Lossivatnet. Skupina se trhá, nás si cestou zvědavě prohlíží sob, dobíhá nás a při naší zastávce nás širokým obloukem obíhá. Volíme alternativní cíl a sice bližší horu se zasněženým vrcholkem, někteří dojdou až na vrchol. Vracíme se podobně vodou postiženou cestou, já a několik dalších rezignujeme na takovou maličkost, jako je sucho v botách, které nás už dávno opustilo a řeku před táborem bereme skrz. V autě se pak sušíme a většina výpravy tráví v autech zkroucena do paragrafu i následující noc, protože na obloze není mráček a teplota klesá pod -7°C už v deset hodin večer, ve dvanáct je -10°C, hádáme že v maximu je -15°C, někdo odstranil teploměr, asi aby ostatní neplašil. Tu noc vidíme naši šestou a poslední polární záři.

20.9.
Sjíždíme z hor, překonáváme náš první a poměrně krátký trajekt, a vydáváme se za největším vírem v moři (Maelströmem) na světě, tenhle se jmenuje Saltström podle blízkého městečka Saltstraumen. Narážíme na nejpodivnější ceduli, kterou jsem kdy viděl a asi hned tak neuvidím: Jídelna, ubytování, maelström, parkoviště, odpočívadlo a WC doprava:

Část z nás nepohrdá ubytováním v útulném rybářském hotýlku, kde dokonce dostáváme zadarmo i čerstvě ulovené a naporcované ryby (domorodec se nás po shlédnutí značky našeho auta jen zeptal, zda nemáme pivo, rádi bychom mu vyhověli, bohužel žádné nemáme), které Jakub obratem ruky proměňuje v pravý poklad pro naše hladové žaludky:

Zbytek výpravy pohrdl a hledal dlouho do noci ubytování, dle jejich vyprávění našli nejdříve skvělé, ale bažinaté místo a poté další, úchvatnou loučku, kde je však zarazila stranou výš v křoví přivázaná loď. Chvatně tedy místo opustili a našli ještě jiné. V 10h večer měli 5°C.

21.9. 
Ráno se srážíme u víru, který je však k našemu zklamání úplně klidný a vyrážíme na jih. Ve dvanáct hodin opět překračujeme polární kruh, tentokrát ven a definitivně opouštíme polární oblasti (vlevo).

K večeru dorážíme do národního parku Svartisen, plánujeme dojet až k ledovci, končíme deset kilometrů před ním na značce zákazu vjezdu, naštěstí se nám podaří půjčit si klíče od turistické chatky vzdálené necelých 400 m, děláme si jídlo (vpravo) a užíváme si krásný večer opět se střechou nad hlavou, tedy užívají si ho ti, kteří předtím nepohrdli hotelem, ostatní odpadli ještě před devátou hodinou večerní. Petr se zkouší zeptat do pléna, co tedy večer předtím dělali, leč nikdo z těch, kdo by mohl odpovědět, již není mezi živými.

22.9.
Vyrážíme za ledovcem, když předtím burcujeme hašením kamen požární hlásič (ale můžou si za to trochu sami, mají na bedně na dřevo napsáno Alfréd Nobel). Šli jsme z počátku po krásné cestě, ale ta končila po pár stech metrech a dále pokračovala opět ona známá stezka pro lachtany křížené s kamzíkem, takže jsme šli raději po břehu jezera, napájeného řekou, která z ledovce vytéká. Místy to nešlo ani po tom břehu, tak jsme museli sem tam po rozbahněné stezce a těšili se, že cesta skalami podél té přitékající říčky bude snazší. Jak jsme se mýlili, neboť říčka po pár desítkách metrů zmizela ve skále, resp. se z ní na své cestě nořila.

Nakonec jsme se doplazili k ledovcovému splazu a já si došel až úplně k ledovci. Rozhodně to malé prodloužení stálo za to, není to ani led ani sníh, jsou to spíše větší ledové vločky, stlačené tak, že jsou průhledné, ale nejsou spolu spojené. Jsou jen svými podivnými výrůstky do sebe zaklesnuté, takže při troše snahy jdou rozebrat jako lego. Opravdu mě to stálo jen pět minut a "rozebral" jsem si do ledovce díru na hloubku dlaně.

Při cestě jsme si všimli, že voda, jež z ledovce vytéká, je zakalená do modra, trochu je to vidět tady, nevíme čím to bylo, voda však měla stejný barevný nádech jako ledovcové pukliny, pokud do nich zasvítilo slunce a zůstávala tak zakalená i při nabrání do pet lahve. Dle našich odhadů za to může nejspíše nějakým způsobem rozpuštěný vzduch, neboť zákal z vody postupně sám zmizí.

Po vydatném odpočinku a posilujícím obědě vyrážíme směr nejsevernější univerzitní město, Oulu ve Finsku. Projíždíme Švédsko a po zhruba 300 uražených kilometrech při večeři padá rozhodnutí nestavět stany a jet ve vytopených autech celou noc, neboť nikomu se nechce spát venku v zimě. Takže pokračujeme a zhruba ve dvě ráno překračujeme finské hranice, tentokrát již bez jakékoli trapné epizody. Zastavujeme asi 100 km před Oulu a začínáme dospávat, někdo v autech, někdo ve stanu, jež ráno suší, načatou noc. Ráno když vychází slunce nám teploměr ukazuje -5°C.