Aldebaran bulletin

Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie.
Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze
Číslo 14 (vyšlo 7. dubna, ročník 1 (2003)
© Copyright Aldebaran Group for Astrophysics
Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno.
ISSN: 1214-1674,
Email: bulletin@aldebaran.cz

Hledej

Existují další planety Sluneční soustavy?

Pavel Břichnáč

Již od nepaměti se lidé zajímali o noční oblohu. Vymýšleli různé báje a spekulovali o objektech, které tam vidí. Je pochopitelné, že o jasných objektech jako je Měsíc a planety Jupiter, Saturn, Mars, Venuše a Merkur lidé věděli poměrně mnoho. Jak se technika postupně vyvíjela, objevovali lidé nové a nové objekty. Planeta Uran byla objevena v roce 1781 slavným pozorovatelem Williamem Herchelem, planeta Neptun v roce 1846 Johannem Gallem. Tehdy se na chvíli objevování planet zastavilo. Lidem to však nestačilo a tak začal lov na další objekty Sluneční soustavy. Poslední dnes známá a uznávaná planeta Pluto s průměrem přibližně 2300 km byla objevena v roce 1930 Clydem Tombaughem. Téměř o půl století později byl v roce 1978 objeven její souputník Charon s průměrem cca 1200 km.

Ztvárnění mezihvězdného prostoru od Luua a Jewitta,
časopis Scientific American

Tělesa Sluneční soustavy bychom mohli zjednodušeně rozdělit na Slunce, planety a meziplanetární hmotu. A právě o té bych se chtěl podrobněji zmínit. Budeme se zde zajímat o planetky. Klasifikovat bychom je mohli pro jednoduchost podle umístění ve Sluneční soustavě.

Název pásu Vzdálenost od Slunce Umístění
Blízkozemní planetky ~ 1 AU Země
Hlavní pás ~ (2 ÷ 4) AU Mars - Jupiter
Trojané ~ 5 AU Jupiter
TNO pás ~ (30 ÷ 100) AU za Neptunem
Oortův oblak ~ 100 000 AU periferie Sluneční soustavy

Poslední uvedená skupina je daleko za hranicemi Sluneční soustavy, slouží jako zásobárna kometárních jader, slepenců kamenů a ledu o rozměrech desítek kilometrů a nebudu se o ní v tomto článku zmiňovat.

Blízkozemní planetky

První skupinu tvoří blízkozemní planetky (Near Earth Asteroids - NEA). To jsou objekty na drahách s velkou poloosou menší než 1,3 AU. Předpokládá se, že jsou to jádra komet a tělesa vymrštěná z Hlavního pásu. Řadí se do tří skupin podle nejznámějších zástupců: Amor, Apollo, Aten. Odtud také označení planetky typu AAA. (údaje v závorkách jsou platné k 1. dubnu 2001)

  • Typ Amor: Nedosahují až k dráze Země, oběžná dráha je větší než 1 AU, například Eros (8.4.2001 známo 611 objektů).
  • Typ Apollo. Kříží dráhu Země a periodu mají větší než 1 rok, například Geographos (609 objektů).
  • Typ Aten: Kříží dráhu Země a perioda je menší než 1 rok (107 objektů).

Další skupinou jsou trochu zvláštní, potenciálně nebezpečné asteroidy (Potentialy Hazardous Asteroids - PHA), kterých ke 23. dubnu 2001 známe 305. Jsou to objekty, jejichž dráhy se přibližují na vzdálenost menší než 0,05 AU (dvacetinásobek střední vzdálenosti Země - Měsíc) k dráze Země a jejichž průměr je větší než cca 150 metrů (taková tělesa již mohou při pádu do oceánu způsobit přílivovou vlnu).

Hlavní pás planetek

Další vcelku početná skupina se nachází mezi Marsem a Jupiterem. Nazývá se Hlavní pás planetek. Má toroidální tvar a zasahuje do vzdálenosti (2÷4) AU od Slunce. Největším tělesem Hlavního pásu je Ceres o rozměrech přibližně 930 km. Celkový počet těles se odhaduje na několik set tisíc. Planetky Hlavního pásu vyplňují nápadnou mezeru mezi Marsem a Jupiterem ve Sluneční soustavě.

Trojané

V libračních (Lagrangeových) bodech L4 a L5 soustavy Jupiter - Slunce se nachází více než 900 kamenných těles - Trojanů. V těchto místech se vyrovnává silové působení Jupiteru, Slunce a odstředivá síla obíhajících planetek. Odborníci ještě rozeznávají Achillovu a Patroklovu skupinu a to podle toho, ve kterém z Lagrangeových bodů se těleso nachází.

Ilustrace rozložení planetek

TNO pás

Skupina těles, která se nachází za drahou Neptunu, se nazývá TNO (Trans Neptunian Objects). Jde o souhrnný název pro planetky i kometární jádra, které se nachází ve vzdálenosti asi 30 AU až několik set AU. Dělí se na Plutína, Klasické objekty Kuiperova pásuObjekty rozptýleného disku (s velkou excentricitou).

V roce 1930 publikoval Leonard v časopise Leafletské astronomické společnosti (Leaflet Astron. Soc. Pacific No. 30, pp. 121-124) článek, v němž se zmiňuje o mnoha tělesech za oběžnou dráhou Pluta. Dalším, kdo se o těchto tělesech zmínil byl Essexe Edgeworthe (1880-1972) a to v roce 1943 a 1949. Třetí důležitou osobou byl Gerard Peter Kuiper (1905-1973), který otiskl svůj článek o těchto tělesech v roce 1951. Přestože byl prvním Leonard, dnes se pro pás planetek za Plutem používá velmi často název Kuiperův pás případně Kuiperův-Edgewortův pás. Jelikož je v pojmenování tak trochu zmatek a jak vidno pojmenování vůbec nebere v potaz první jméno člověka, který se těmito planetkami zabýval, dnes se nejčastěji hovoří o tzv. TNO tělesech.

  • Plutína. První skupinou TNO jsou Plutína, objekty s oběžnou dráhou podobnou Plutu a Charonu, která rezonuje s drahou Neptunu 2:3 (na tři oběhy Neptunu připadnou dva oběhy Plutín). Několik příkladů: 1993 SB, 1994 TB, 1995 QY9. Přibližně čtvrtina těles TNO jsou právě Plutína. Odhaduje se, že Plutín s průměrem větším než 100 km je asi 1400. Mezi Plutína patří jako nejvýznamější objekty Pluto a Charon.
  • Klasické objekty Kuiperova pásu. Mezi další TNO (Trans Neptunian Objects) patří takzvané klasické objekty Kuiperova pásu, které obíhají až za oběžnou dráhou Pluta. Někdy se označují Cubewana, podle největšího zástupce této skupiny. Jejich dráhy jsou téměř kruhové nebo mají v porovnání s planetkami z rozptýleného disku jen nepatrnou excentricitu.
  • Objekty rozptýleného disku. Tělesa s chaotickými trajektoriemi s vysokou excentricitou.

Rozdělení TNO: Červeně jsou znázorněna Plutína, modře Klasické objekty
Kuiperova pásu (CKBO) a černě Objekty rozptýleného disku (SKBOs.)

Na přelomu tisíciletí v souvislosti se zlepšením pozorovacích technologií (adaptivní optika) byla objevena řada velkých TNO těles. V roce 2000 byla objevena planetka Varuna (2000 WR 106, planetkové číslo 20 000) s průměrem zhruba 800-1000 km. Chyba v určení průměru je u těchto objektů asi 15%. Je to dáno metodou měření. Průměr se totiž určuje z absolutní jasnosti tělesa a pokud přesně nevíme z jakého materiálu je, musíme při určování hádat údaje jakými jsou například odrazivost - albedo (přesněji podíl odraženého a dopadajícího záření). O rok později byl objeven Ixion (2001 KX 76) s průměrem 900-1230 km a v roce 2002 Quaoar (2002 LM 60, planetkové číslo 50 000, čti: Kwáh) s průměrem 1000-1400 km. Jde o těleso větší než Charon, Plutův souputník. Ještě tentýž rok nenabažené dalekohledy dychtivých nočních pozorovatelů spatřily objekt, který ještě nemá "lidské" jméno. Nese označení 2002 AW 197 a má průměr 770-1010 km.

Poměrná velikost Quaoaru, Měsíce, Pluta a Charonu.

S takovým úlovkem hned na počátku tisíciletí asi nikdo nepočítal a tak se rozpoutala mezi odborníky ale i laickou veřejností debata o tom, zda se ve školách budou děti učit o dalších planetách. V tuto chvíli je zřejmé, že  Mezinárodní astronomická federace nebude další planetky schvalovat jako oficiální "Planety" Sluneční soustavy, neboť se dá z předpokladů vytušit, že takových objevů přijde v dalších letech ještě mnohem více a není vyloučen ani objev tělesa většího než Pluto. Konec konců ani Pluto samotné není "opravdovou planetou" a je jen jedno z těles TNO pásu. Na žeň nových objevů se můžeme těšit a doufám, že ne jen od Dr. Grygara.

Odkazy

Valid HTML 5 Valid CSS!

Aldebaran Homepage