Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze Číslo 29 (vyšlo 22. července, ročník 9 (2011) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

29/2011

Detektor XENON-100 zúžil oblast hledání částic temné hmoty

Petr Kulhánek

Hluboko pod horou Gran Sasso ve střední Itálii se skrývá největší evropská podzemní laboratoř, v níž jsou instalovány dvě desítky detektorů neutrinNeutrina – leptony, které nemají elektrický náboj. Neinteragují ani silně ani elektromagneticky, proto látkou většinou procházejí. Neutrina známe ve třech provedeních – elektronová, mionová a tauonová. Alespoň jedno z neutrin má nenulovou klidovou hmotnost a proto dochází k tzv. oscilacím neutrin, samovolné přeměně mezi jednotlivými typy. a temné hmotyTemná hmota – hmota ve Vesmíru nebaryonové povahy, která není složena z kvarků. Temná hmota udržuje pohromadě svítící objekty velkých rozměrů, které díky ní v periferních oblastech obíhají rychleji, než odpovídá gravitačnímu zákonu aplikovanému na viditelnou hmotu. Tvoří několikanásobek hmotnosti baryonové látky galaxií a 27 % hmoty a energie ve Vesmíru. Existuje několik hypotetických částic, které jsou vhodnými kandidáty na částice temné hmoty, dosud však nebyly objeveny. Termín „temná hmota“ zavedl v roce 1933 Fritz Zwicky, když zjistil, že se členové Kupy galaxií ve Vlasech Bereniky pohybují v průměru rychleji, než by odpovídalo gravitačním účinkům viditelné látky.. O některých z nich jsme informovali v dřívějších bulletinech (například OPERA, BOREXINO, DAMA). Dnes se zaměříme na detektor XENON, který má nejnižší signál pozadí ze všech detektorů částic temné hmoty na světě. Částice temné hmoty sice dosud nenalezl, ale zúžil interval možností, jak tyto pro nás extravagantní částice hledat.

Logo detektoru XENON

Ve vesmíru jsou jen 4 % atomární látky, 23 % tvoří částice temné hmoty a plných 73 % temná energie. Z částic temné hmoty jsou zformovány největší struktury ve vesmíru, které gravitačně ovlivňují polohy i pohyby galaxií a hvězd. Z gravitačního působení temné hmoty na látku a na světlo lze vytvářet mapy rozložení temné hmoty, takže dobře víme, kde se ve vesmíru nachází. Existuje i řada kandidátů na částice temné hmoty. Je jistá naděje, že by částice temné hmoty mohly interagovat nejen gravitační interakcíGravitační interakce – interakce působící na všechny částice bez výjimky. Má nekonečný dosah a její intenzita ubývá s kvadrátem vzdálenosti. Současnou teorií gravitace je obecná relativita publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1916. Podle této teorie kolem sebe každé těleso zakřivuje prostor a čas a v tomto pokřiveném světě se tělesa pohybují po nejrovnějších možných drahách, tzv. geodetikách. Obecná relativita předpověděla řadu jevů, které z Newtonovy teorie gravitace nevyplývají., ale i slabou interakcíSlabá interakce – interakce s konečným dosahem, který je přibližně 10^–18 m. Působí pouze na levotočivé kvarky a leptony. Polními částicemi jsou vektorové bosony W⁺, W⁻ a Z⁰ se spinem rovným jedné. Hmotnosti částic jsou v rozmezí (80÷90) GeV. Typickým slabým procesem je například beta rozpad neutronu. Teorie slabé interakce se nazývá kvantová flavourdynamika (QFD)., která by umožnila jejich přímou detekci. Nejnadějnějšími kandidáty na tyto částice jsou tzv. wimpy – slabě interagující hmotné částice. Usilovně je hledá několik desítek pracovišť na celém světě. Pokud se wimp trefí přesně do atomového jádra, slabě interaguje s nukleonyNukleon – společný název pro částice jádra (protony a neutrony). Jde o baryony složené z kvarků „u“ a „d“. za vzniku charakteristického záblesku, který je využíván k detekci částice.

Detektor XENON používá jako detekční médium kapalný xenonXenon – plynný chemický prvek, patřící mezi vzácné plyny. Je bezbarvý, bez chuti a zápachu, nereaktivní. Chemické sloučeniny tvoří pouze vzácně s fluorem, chlorem a kyslíkem. Xenon objevil William Ramsay v roce 1898. Využívá se v xenonových výbojkách.. Pokud se wimpWIMP – vážný kandidát na částice temné hmoty. Mělo by jít o reliktní superpartnery z období po Velkém třesku, kterým fyzikální zákony zabránily v následném rozpadu. Wimpy by měly s běžnou látkou interagovat gravitační a slabou interakcí. Jsou usilovně hledány v několika desítkách experimentů, tři z nich mají nenulový signál, jehož interpretace je zatím nejasná. setká s jádrem xenonu, přemění se neutronNeutron – částice složená ze tří kvarků (ddu) se spinem 1/2, hmotností 1,675×10⁻²⁷ kg (940 MeV) a nulovým elektrickým nábojem. Volné neutrony jsou nestabilní s poločasem rozpadu 886 s (15 minut). V roce 1930 Walther Bothe a Herbert Becke ostřelovali lehké prvky alfa částicemi a objevili nový druh pronikavého záření. V roce 1932 zjistil James Chadwick, že je toto záření složeno z neutrálních částic přibližné velikosti protonu a objevil tak neutron. na protonProton – částice složená ze tří kvarků (duu) se spinem 1/2, hmotností 1,673×10⁻²⁷ kg (938 MeV) a elektrickým nábojem +1,6×10⁻¹⁹ C. Proton je na běžných časových škálách stabilní, pokud se rozpadá, je poločas rozpadu větší než 10³⁵ let. Za objevitele protonu je považován Ernest Rutherford, který v roce 1911 objevil atomové jádro při analýze rozptylu částice alfa pronikající tenkou zlatou fólií. Samotná jádra vodíku (protony) detekoval v roce 1918 při ostřelování dusíku částicemi alfa. Antiproton byl objeven v roce 1955 Emilio Segrem a Owenem Chamberlainem. a elektronElektron – první objevená elementární částice. Je stabilní. Hmotnost má 9,1×10⁻³¹ kg a elektrický náboj 1,6×10⁻¹⁹ C. Elektron objevil sir Joseph John Thomson v roce 1897. Existenci antičástice k elektronu (pozitron) teoreticky předpověděl P. Dirac v roce 1928 a objevil C. Anderson v roce 1932. a uvolní se fotonFoton – polní částice elektromagnetické interakce, kvantum elektromagnetického záření. Má nulovou klidovou hmotnost a nemá elektrický náboj. Jeho energie a hybnost jsou přímo úměrné frekvenci záření (E = ħω, p = E/c). Stav fotonu zahrnuje také polarizaci, protože jde o příčné vlnění. modrého světla, které lze detekovat fotonásobičiFotonásobič – často označováno jako PMT (PhotoMultiplier Tube), vakuová fotocitlivá součástka využívající zesilovacího efektu prostřednictvím sekundární emise na systému elektrod. Prvotní proud, iniciovaný dopadem světla na světlocitlivou vrstvu, fotokatodu, je tak mnohonásobně zesílen. Napětí mezi elektrodami je několik set voltů a je nastaveno tak, aby koeficient sekundární emise při dopadu elektronu na její povrch byl kladný. Fotonásobiče pracují v impulzním režimu.. První detektor tohoto typu (XENON-10) pracoval v podzemní laboratoři Gran Sasso od roku 2005 do roku 2007 a využíval řádově 10 kilogramů kapalného xenonu. Detektor byl schopen nalézt wimpy až do účinného průřezuÚčinný průřez – vhodný způsob vyjádření pravděpodobnosti, že ostřelující částice bude jistým způsobem interagovat s částicí terče. V podstatě jím zobrazujeme každou částici terče jako určitou malou plochu nastavenou dopadajícím částicím. Všechny částice, které směřují na tuto plochu, interagují. Pravděpodobnost interakce tedy roste s velikostí účinného průřezu. interakce 8,8×10^–44 cm² v intervalu hmotností jednotek až stovek GeVElektronvolt – jednotka energie. Jde o energii, kterou získá elektron urychlením v potenciálovém rozdílu jeden volt, 1 eV = 1,6×10⁻¹⁹ J. V jaderné fyzice se používají spíše větší násobky této jednotky, kiloelektronvolt keV (10³ eV), megaelektronvolt MeV (10⁶ eV), gigaelektronvolt GeV (10⁹ eV) nebo teraelektronvolt TeV (10¹² eV). V těchto jednotkách se také vyjadřuje hmotnost (E=mc²) a teplota (E=kT).. V roce 2008 byla uvedena do provozu druhá varianta detektoru pod názvem XENON-100. Tento detektor je nyní nejcitlivějším detektorem temné hmoty. Základem detektoru je svislý válec naplněný kapalným xenonem. Jako aktivní médium slouží 62 kilogramů ultračistého xenonu. Kolem je dalších 105 kilogramů xenonu pro referenční účely. Detektor je stíněn vrstvou mědiMěď – Cuprum, ušlechtilý kovový prvek načervenalé barvy, používaný člověkem již od starověku. Vyznačuje se velmi dobrou tepelnou a elektrickou vodivostí, dobře se mechanicky zpracovává a je odolný proti atmosférické korozi. Je základní součástí řady velmi důležitých slitin a mimořádně důležitý pro elektrotechniku. (na obrázku oranžově), dvěma vrstvami olovaOlovo – Plumbum, těžký toxický kov, který je znám lidstvu již od starověku. Má velmi nízký bod tání a je dobře kujný a odolný vůči korozi. Je součástí barviva – olovnaté běloby, žlutý chroman olovnatý je známý jako chromová žluť. Zvyšuje oktanové číslo paliva. Velmi čistý PbS je citlivým detektorem infračerveného záření a využívá se při výrobě fotografických expozimetrů a fotočlánků. (šedivě a zeleně) a vodním pláštěm (modře). Nad detektorem je 1 400 metrů horniny. Tyto vrstvy spolehlivě detektor ochrání před parazitními částicemi kosmického zářeníKosmické záření – proud urychlených částic neznámého původu. Při interakci s atmosférou vzniká sprška milionů i miliard částic. Nejenergetičtější částice kosmického záření, které se dosud podařilo detekovat, mají energie až 10²⁰ eV. Sprška z takové částice zasáhne na zemském povrchu mnoho desítek km². Tak energetická částice se objeví přibližně jednou za sto let. Kosmické záření je majoritním zdrojem antihmoty na naší planetě. Může vznikat v supernovách, pulzarech, aktivních galaktických jádrech, atd. Naprostá většina částic kosmického záření, okolo 88 %, jsou protony, přibližně 10 % jsou jádra hélia (alfa záření), 1 % elektrony a pozitrony a 1 % těžké prvky. Kosmické záření má naprosto nejširší spektrum energií ze všech dodnes známých jevů. Mnohé částice, které se dnes vědci pokoušejí nalézt v moderních urychlovačích, se mohou nacházet právě v kosmickém záření. Kosmické záření bylo objeveno v roce 1912 rakouským fyzikem Viktorem Hessem při balónových experimentech ve výšce až 5 500 metrů. S rostoucí výškou stoupala ionizace atmosféry a tím byl prokázán kosmický původ záření. Za objev získal V. Hess v roce 1936 Nobelovu cenu za fyziku.. Detektor je nejlépe stíněným detektorem temné hmoty vůbec.

Detektor XENON-100 pro horou Gran Sasso. Zdroj: NLGS.

Horní víko detektoru XENON-100 s fotonásobiči. Nalevo jsou fotonásobiče ještě nezakrytované. Zdroj: NLGS.

Horní a dolní podstava válcového detektoru je tvořena celkem 178 fotonásobičiFotonásobič – často označováno jako PMT (PhotoMultiplier Tube), vakuová fotocitlivá součástka využívající zesilovacího efektu prostřednictvím sekundární emise na systému elektrod. Prvotní proud, iniciovaný dopadem světla na světlocitlivou vrstvu, fotokatodu, je tak mnohonásobně zesílen. Napětí mezi elektrodami je několik set voltů a je nastaveno tak, aby koeficient sekundární emise při dopadu elektronu na její povrch byl kladný. Fotonásobiče pracují v impulzním režimu. schopnými zachytit namodralý záblesk interakce wimpuWIMP – vážný kandidát na částice temné hmoty. Mělo by jít o reliktní superpartnery z období po Velkém třesku, kterým fyzikální zákony zabránily v následném rozpadu. Wimpy by měly s běžnou látkou interagovat gravitační a slabou interakcí. Jsou usilovně hledány v několika desítkách experimentů, tři z nich mají nenulový signál, jehož interpretace je zatím nejasná. s jádrem xenonuXenon – plynný chemický prvek, patřící mezi vzácné plyny. Je bezbarvý, bez chuti a zápachu, nereaktivní. Chemické sloučeniny tvoří pouze vzácně s fluorem, chlorem a kyslíkem. Xenon objevil William Ramsay v roce 1898. Využívá se v xenonových výbojkách.. Při interakci vznikne také volný elektronElektron – první objevená elementární částice. Je stabilní. Hmotnost má 9,1×10⁻³¹ kg a elektrický náboj 1,6×10⁻¹⁹ C. Elektron objevil sir Joseph John Thomson v roce 1897. Existenci antičástice k elektronu (pozitron) teoreticky předpověděl P. Dirac v roce 1928 a objevil C. Anderson v roce 1932., který je přitahován k anodě v horní části válce. Elektron se pohybuje z kapaliny do plynu nad hladinou kapalného xenonu, kde se stane zdrojem dalšího záblesku, který opět detekují fotonásobiče. Poměr intenzit obou záblesků je charakteristický pro částici, jenž signál způsobila. Na stavbě a provozu detektoru se podílelo 60 vědců ze 14 institucí z Číny, Francie, Německa, Izraele, Itálie, Portugalska, Švýcarska a USA. V dubnu 2011 byla analyzována data získaná v říjnu a listopadu 2009. Celkem šlo o 11,17 dní nahraných dat, kde bylo nalezeno několik desítek záblesků. Po pečlivé analýze se ukázalo, že s 90 % pravděpodobností nebyl žádný ze záblesků způsoben wimpem. Detektor byl citlivý až do účinného průřezuÚčinný průřez – vhodný způsob vyjádření pravděpodobnosti, že ostřelující částice bude jistým způsobem interagovat s částicí terče. V podstatě jím zobrazujeme každou částici terče jako určitou malou plochu nastavenou dopadajícím částicím. Všechny částice, které směřují na tuto plochu, interagují. Pravděpodobnost interakce tedy roste s velikostí účinného průřezu. 2×10^–45 cm². I negativní výsledek experimentu má velký smysl a zúžil oblast, ve které je možné wimpy hledat. V současnosti se připravuje ke spuštění další detektor XENON-1T s 2 500 kg kapalného xenonu, který by měl být schopen detekovat interakci wimpu s jádrem xenonu i pro účinný průřez nižší než 10^–46 cm². V provozu by měl být od roku 2012 do roku 2016. Doufejme, že nová mutace detektoru XENON s mimořádnou citlivostí konečně nalezne dosud unikající částici wimp.

Poloha nového detektoru XENON-1T mezi ostatními detektory v prostřední experimentální hale pod horou Gran Sasso.

Citlivost jednotlivých zařízení. Modré plochy (označené CMSSM) jsou oblasti, kde by wimpy
mohly být podle tzv. minimálního supersymetrickéhoSUSY – SUperSYmmetry, symetrie mezi fermiony a bosony, která by se měla podle standardního modelu projevovat při energiích částic nad 10¹⁹ GeV. Ke každému fermionu by měl existovat superpartner, který je bosonem, a naopak ke každému bosonu by měl existoval superpartner, který je fermionem. Názvy superpartnerů tvoříme příponou „ino" pro bosony a předponou „s“ pro fermiony. Tedy například foton – fotino, elektron – selektron. modelu. Zdroj: Kolumbijská univerzita.

Odkazy

Fórum – diskuze k tomuto bulletinu