Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze Číslo 9 (vyšlo 27. února), ročník 7 (2009) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

9/2009

Ohřev sluneční korony

Petr Kulhánek

Slunce je naší životadárnou hvězdou. V jejím nitru vzniká termojadernou syntézouTermojaderná fúze – jaderná syntéza, při které se slučují lehčí prvky na prvky těžší a uvolňuje se energie. Jaderná fúze může probíhat tehdy, když jádra překonají odpudivé Coulombovské síly a přiblíží se na dosah jaderných sil. K tomu je zapotřebí velkých tlaků a teplot. Přirozeným způsobem probíhá fúze v nitru hvězd. K praktickému využití na Zemi přicházejí v úvahu dvě reakce: slučování deuteria na helium nebo tritium a slučování tritia a deuteria na helium. při teplotě 15 milionů kelvinů energie, která se šíří k povrchu nejprve zářením a poté prouděním. Teplota z nitra k povrchu postupně klesá až na 5 700 K na povrchu Slunce. Od povrchu dále ovšem teplota opět roste. Sluneční atmosféra (korona) má teplotu až několik milionů kelvinů, což je na první pohled překvapující. Vědci již mnoho desítek let hledají mechanizmy ohřevu korony. Zdá se, že dnes je vysvětlení vysokých teplot v koroně již na dosah.

Horká korona

Lidé od nepaměti spatřovali sluneční koronu jedině při úplných zatměních Slunce. Teprve ve 20. století začalo být možné koronu podrobně zkoumat specializovanými družicemi, jako je například SOHOSOHO – SOlar and Heliospheric Observatory, sonda vypuštěná NASA v roce 1995 se zaměřením na pozorování a výzkum slunečního povrchu, atmosféry, koróny a slunečního větru. Základem observatoře je dalekohled EIT o průměru 12 cm.. Při úplném zatmění Slunce, které proběhlo 7. srpna 1869 od Aljašky po severní Karolínu, byla ve spektru korony nalezena zcela atypická zelená čára. Vlnová délka čáry neodpovídala žádnému známému prvku, a tak se vyrojily domněnky, že jde o nový prvek, tzv. korónium. Pro domnělý prvek ale již nebylo v Mendělejevově periodické tabulce místo. Záhada byla vyřešena až po 70 letech. V roce 1939 W. Grotrian a B. Z. Edlén identifikovali tuto čáru jako spektrální čáru třináctkrát ionizovaného železaŽelezo – Ferrum, kovový prvek významně zastoupený na Zemi i ve vesmíru. Má všestranné využití při výrobě slitin pro výrobu většiny základních technických prostředků používaných člověkem. Objev výroby a využití železa byl jedním ze základních momentů vzniku současné civilizace. Fe XIV. Nešlo tedy o nový prvek, ale prvek důvěrně známý za neobvyklých podmínek. K tomu, aby bylo železo takto vysoce ionizováno, musí být v koroně extrémně vysoké teploty, řádově milion stupňů. Jedna záhada byla nahrazena jinou: Proč je korona tak horká?

Možné mechanizmy

Teorií o tom, co by mohlo způsobovat vysokou teplotu korony, se vynořila celá řada. Do nedávné doby ale přežily jen tři. Až donedávna se zdálo, že na ohřevu koróny se podílejí všechny 3 mechanizmy, protože žádný z nich neposkytoval samostatně dostatečný výkon k trvalému ohřevu korony. Pojďme se s těmito mechanizmy seznámit.

Sluneční mikroerupce. Sluneční erupce jsou výrony plazmatu způsobené rekonekcí magnetických silokřivekRekonekce – přepojení magnetických silokřivek, při kterém prudce změní svou dosavadní topologii do jiné, energeticky výhodnější podoby. Při tom dojde k uvolnění energie, která zahřeje okolní plazma. Někdy natolik, že plazma zazáří i v RTG nebo v gama oboru.. Při průměrné erupci se uvolní energie 10²⁵ J, která zahřeje okolní plazmaPlazma – kvazineutrální soubor nabitých a neutrálních částic, který vykazuje kolektivní chování. Lidsky to znamená, že se v dané látce nachází alespoň malé množství elektricky nabitých částic, které jsou v celém objemu elektricky neutrální a jsou schopny reagovat na elektrická a magnetická pole jako celek. Plazma vzniká odtržením elektronů z elektrického obalu atomárního plynu nebo ionizací molekul. S plazmatem se můžeme setkat v elektrických výbojích (blesky, jiskry, zářivky), v polárních zářích, ve hvězdách, ve slunečním větru a v mlhovinách. Přes 99 % atomární látky ve vesmíru je v plazmatickém skupenství., vymrští ho a způsobí vzplanutí až v RTG oboru. Takových velkých erupcí je ale nesmírně málo na to, aby viditelně zahřály koronu. Podle teorie by mělo docházet i k tzv. mikroerupcím, jejichž energetická bilance je sice o dva řády nižší, ale jejich počet by měl být enormní a tak by měly mikroerupce přispívat k ohřevu korony významnou měrou. Energie se získává z drobných přepojení (tzv. mikrorekonekcí) magnetických silokřivek.

Magnetoakustické vlny. Zvuk se plazmatem šíří mnohem komplikovaněji než v běžném prostředí. Energie vibrujících iontů se přelévá mezi chaotickou složkou (tlakovou energií), uspořádanou složkou (kinetickou energií kmitajících iontů) a energií magnetického pole. Zvuk se šíří anizotropně ve třech vlnoplochách (rychlé, pomalé a Alfvénově). Asi nejednodušší je Alfvénova vlna, kdy dochází k příčnému rozvlnění magnetických silokřivek a k přenosu energie zvukové vlny podél silokřivek tzv. Alfvénovou rychlostí v_A = B/(μρ)^1/2, kde B je magnetická indukce, ρ hustota plazmatu a μ permeabilitaPermeabilita – lineární koeficient úměrnosti mezi magnetickou indukcí a intenzitou. V izotropním a homogenním materiálu jde o jediné číslo, v komplikovanějších materiálech o tenzor (matici) koeficientů.. Právě Alfvénovy vlny (pojmenované podle švédského fyzika Hannese Alfvéna) mohou vynášet energii v podobě zvukových vln z povrchu podél silokřivek až vysoko do korony. Podle prvních odhadů by ani tento mechanizmus neměl být sám dostatečný k ohřevu korony.

Ohmický ohřev. Pohybující se nabité částice znamenají různé elektrické proudy tekoucí plazmatem. Vzhledem k tomu, že plazma má konečnou vodivost, vždy bude docházet k disipaci energie Jouleovým ohřevem. Odhady opět ukazují, že samotný Jouleův ohřev je v řídké koroně málo účinný a nemůže být samostatně zodpovědný za ohřev korony.

Princip erupce. V místě, kde silokřivky míří proti sobě (tzv. X bod), dojde k přepojení
a uvolnění energie. Mikroerupce vypadají stejně, jen jsou menší. Zdroj: NASA.

Snímek Slunce ze sondy SOHO (v oboru EUV) ukazuje na slunečním povrchu
řadu drobných erupcí. Zdroj: SOHO.

Vítězné tažení Alfvénových vln

Nejprve byla silná magnetická pole při povrchu Slunce detekována pomocí Švédského slunečního dalekohleduSST – Swedish Sun Telescope, Švédský sluneční dalekohled. Věžový sluneční čočkový dalekohled o průměru 97 cm, uvedený do provozu na Kanárskývh ostrovech v roce 2002. Prostor dalekohledu je vakuován, dalekohled používá adaptivní optiku. Obraz je mimořádně ostrý a na Slunci rozliší detaily o velikosti pouhých 70 km.. Poté tato pole podrobně zkoumala japonská sonda HinodeHinode – japonská sonda kosmické agentury JAXA z roku 2006 určená k výzkumu Slunce. Její původní název byl SOLAR-B. Hlavním cílem je výzkum magnetického pole Slunce, jeho vznik a souvislost s generováním slunečního větru a výzkum ohřevu koróny. (viz AB 19/2008). V roce 2007 Hinode detekovala při povrchu intenzivní Alfvénovy vlny, podél nichž unikaly do vesmírného prostoru nabité částice v podobě slunečního větru. Podle výpočtů, které provedl v lednu 2008 tým vedený B. Pontieuem z kalifornské laboratoře LMSAL (Lockheed Martin Solar and Astrophysics Laboratory) jsou Alfvénovy vlny natolik intenzivní, že samy o sobě postačí nejenom k genezi slunečního větruSluneční vítr – proud nabitých částic ze Slunce, které zaplavují celou sluneční soustavu. Zejména jde o protony, elektrony a alfa částice (jádra hélia). Typická rychlost částic u Země je kolem 500 km/s (rychlost zvuku v tomto prostředí je 50 km/s), teplota 3 eV (30 000 K) a koncentrace několik protonů v m³. Částice vylétávající v polárním směru mají vyšší rychlost (přibližně 750 km/s) a nazýváme je rychlý sluneční vítr. Sluneční vítr objevil anglický astronom Richard Carrington v roce 1859, kdy bylo za půl dne po slunečním vzplanutí narušeno magnetické pole Země., ale i k ohřevu korony na pozorované teploty! To bylo skutečným překvapením. Nezávisle na těchto výpočtech udělali američtí fyzikové J. Kasper, A. Lazarus a P. Gary rozbor dat pořízených za 14 let družicí WIND, která zkoumala sluneční vítr. Poměr iontů H⁺ a He²⁺ ve slunečním větru přesně odpovídá tomu, že jsou tyto částice vynášeny Alfvénovými vlnami a v podstatě nepřipouští jiný mechanizmus. Konečný ortel zřejmě vyřknul tým skotských fyziků vedený S. Régnierem z Univerzity v St. Andrews. Vědci na základě měření magnetického pole sondou Hinode vyhledávaly tzv. nulové body magnetického pole, ve kterých může docházet k rekonekcímRekonekce – přepojení magnetických silokřivek, při kterém prudce změní svou dosavadní topologii do jiné, energeticky výhodnější podoby. Při tom dojde k uvolnění energie, která zahřeje okolní plazma. Někdy natolik, že plazma zazáří i v RTG nebo v gama oboru.. Zatímco v blízkosti fotosféry jich nalezli značné množství, v koroně jich bylo minimálně. Tím fakticky vyloučili mikrorekonekce a mikroerupce jako dominantní mechanizmus ohřevu korony.

Klip týdne: Geneze slunečního větru

Geneze slunečního větru. Pozorování oblasti v okolí jižního pólu sondou Hinode. Animace je složena ze záběrů dalekohledu Solar Optical Telescope z 19. března 2007. Zobrazená oblast je třikrát větší než naše Země. Žhavé plazma uniká vzhůru podél silokřivek magnetického pole. Jejich příčné vlání je způsobeno Alfvénovými magnetozvukovými vlnami. Podél silokřivek se šíří energie, která následně ohřívá koronu. Video je stonásobně zrychlené oproti skutečnosti. (avi, 9 MB)

Odkazy

Fórum – diskuze k tomuto bulletinu