Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze Číslo 24 (vyšlo 22. června), ročník 5 (2007) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

24/2007

Starověká astronomie

Jaroslav Trnka

Asi jsou věci, které se od dávných vyznavačů Slunce nikdy nenaučíme. (Thor Heyerdahl).

S obdivem začínáme rozumět orientačním schopnostem, které vedly stavitele v období mladší doby kamennéNeolit – mladší doba kamenná, pravěké období od 10. tisíciletí př. n. l. do 5. tisíciletí př. n. l. Namísto dosavadního lovu a sběru se stává hlavním zdrojem obživy zemědělství. Typická je výroba keramiky, kamenných nástrojů, stavba domů a výroba oděvů. k budování velkých svatyní SlunceSlunce – nám nejbližší hvězda, tzv. hvězda hlavní posloupnosti, která se nachází ve vzdálenosti 149,6×10⁶ km od Země. Jde o žhavou plazmatickou kouli s průměrem 1,392×10⁶ km, teplotou na povrchu 5 780 K, teplotou v centru přibližně 15×10⁶ K a zářivým výkonem 3,846×10²⁶ W. Zdrojem energie je jaderná syntéza, při které se za každou sekundu sloučí v jádru Slunce 700 milionů tun vodíku na hélium.. Dávno zaniklé astronomické observatoře našich předků přesvědčivě dokazují mimořádné schopnosti stavebně-orientační v čase i prostoru již v 5. tisíciletí před n. l. Skutečnost, že Slunce bylo nejvyšším božstvem, dokazují četné památky od mladší doby kamennéNeolit – mladší doba kamenná, pravěké období od 10. tisíciletí př. n. l. do 5. tisíciletí př. n. l. Namísto dosavadního lovu a sběru se stává hlavním zdrojem obživy zemědělství. Typická je výroba keramiky, kamenných nástrojů, stavba domů a výroba oděvů. až po dobu slovanskouDoba slovanská – období, kdy na našem území žijí Slované. Mělo by jít o časový úsek začínající v 6. až 7. století, kdy se při tzv. druhé etapě stěhování národů slovanské kmeny přesunuly z východu do střední, východní a jihovýchodní Evropy. Jazyk Slovanů patří mezi indoevropské jazyky.. Nové směry při výzkumu starých památek nám pomohou odpovědět na řadu otázek, které souvisí s orientací megalitickýchMegalit – velký opracovaný kámen. Slovo pochází z řeckého megos (velký) a lithos (kámen). Tyto kameny sloužily pravděpodobně jako kultovní objekty nebo astronomické stavby. Objevují se od mladší doby kamenné. staveb a kalendářní astronomií. Doklady orientačních schopností člověka, od doby kamennéDoba kamenná – jedno z období pravěku (cca 3 miliony let př. n. l. až 4. tisíciletí př. n. l.). Dělí se na paleolit (starší dobu kamennou, cca do 11. tisíciletí př. n. l.), mezolit (střední dobu kamennou, cca do 8. tisíciletí př. n. l.), neolit (mladší dobu kamennou, cca do 5200 př. n. l.) a eneolit (pozdní dobu kamennou, cca do 3500 př. n. l.). až po středověkStředověk – označení dějinné epochy mezi pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492., nás často nutí pozměnit či rozšířit názor na historii.

Konec doby ledovéGlaciál – doba ledová. Poslední doba ledová nastoupila před 80 000 lety a skončila přibližně 10 000 let před naším letopočtem. v Evropě sebou přináší i příznivější podmínky pro osídlení. Lidé mladší doby kamenné začínají chápat Slunce jako přirozenou součást vlastní existence, začínají k němu vzhlížet ve zbožné úctě. Orientace staveb a hrobů od doby kamenné až po středověk jsou tak přímým dokladem o naplnění kultu. Souvislosti tisíce let staré nyní teprve s úžasem objevujeme, že Slunce bylo významným božstvem, dokazují četné památky i na našem území. Od neolitických hrobů ze 6. tisíciletí př. n. l. po velkomoravské hroby z konce 1. tisíciletí n. l. Stejně tak astronomicky orientované kruhové svatyně Slunce, tzv. rondelyRondel – prehistorická stavba s kruhovým nebo oválným půdorysem. z 5. tisíciletí př. n. l., přes rondeloidy z doby bronzové, obdélné svatyně Keltů – Bójů, slovanské rotundy a kostely, až po pražské baziliky orientované ke Slunci v den patrona (sv. Jiří, sv. Vít).

Současný výzkum pravěkých pozůstatků naznačuje, že tzv. informačně-kalendářní architektura byla v období neolitu rozšířena mnohem více, než se donedávna předpokládalo. Avšak než se budeme podrobněji věnovat některým významným archeoastronomickým lokalitám, uvedu několik základních poznatků a předpokladů pro další úvahy.

U nejstarších staveb z období mladší doby kamennéNeolit – mladší doba kamenná, pravěké období od 10. tisíciletí př. n. l. do 5. tisíciletí př. n. l. Namísto dosavadního lovu a sběru se stává hlavním zdrojem obživy zemědělství. Typická je výroba keramiky, kamenných nástrojů, stavba domů a výroba oděvů. můžeme potvrdit jejich orientaci k severu. Jakým způsobem však předkové dokázali určit světové strany, jestliže ve středu otáčení hvězdné oblohy nebyla žádná jasná hvězda? Jakou technickou pomůcku museli neolitičtí astronomové použít, aby mohli určit zdánlivý a neviditelný střed zdánlivé rotace hvězd a s tím spojený zeměpisný směr? Za předpokladu že byla známa skutečnost, že některé hvězdy zapadají a jiné krouží dokola, nabízí se možnost využití jednoduché pozorovatelny s výhledem na severní obzor. Cílem pozorovatelny bylo vytvořit umělý horizont v takové výšce, kde neolitičtí astronomové tušili střed otáčení oblohy, na 50° severní šířky ve výšce 50° nad ideálním obzorem. K vytvoření umělého horizontu vyhovuje obyčejné břevno v dostatečné délce upevněné na kůlech. Oko pozorovatele a břevno tvoří rovinu pro průchod některé z jasných hvězd v blízkosti rotačního středu oblohy. Těsně po setmění pozorovatel zaznamená vybranou hvězdu na úrovni břevna vrubem do umělého horizontu. Před svítáním zaujme vybraná hvězda druhou mezní polohu, kde bude opět zaznamenána vrubem. Střed obou mezních poloh zaznamenaných na břevnu brány určoval zeměpisný sever. Způsob určení severu se jeví velmi jednoduše, avšak vyžaduje značné pozorovatelské zkušenosti. Založení takto astronomicky orientované pozorovatelny více jak dva tisíce let před stavbou pyramid vyžaduje od stavitelů výjimečné znalosti. Dokladem orientace podle světových stran mohou být neolitické hroby skrčenců z 6. tisíciletí před n. l., tvar rondelůRondel – prehistorická stavba s kruhovým nebo oválným půdorysem. – kruhových svatyní Slunce z 5. tisíciletí před n. l., jejichž čtyři kolmé vchody bývají obvykle ve směru světových stran.

U mnoha megalitických staveb založených okolo roku 2 000 př. n. l. se setkáváme s orientací k zeměpisnému východu. Poloha astronomické observatoře umožňuje pozorovat východ slunečního kotouče nad některou z významných dominant přirozeného obzoru v období, kdy Slunce má deklinaci blízkou 0°. Z poziční astronomie je okamžik nulové deklinace Slunce významný tím, že nastává rovnodennostRovnodennost – okamžik, kdy je Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu na světovém rovníku. Při přechodu Slunce z jižní polokoule na severní nastává jarní rovnodennost (kolem 21. března); při přechodu ze severní na jižní polokouli nastává podzimní rovnodennost (kolem 23. září).. Slunce vychází přesně na zeměpisném východu a zapadá přesně na zeměpisném západu. Rovnodennost však může být i významným okamžikem v kalendářní astronomii, kdy přibližně rozděluje počet dnů v roce.

V dávné minulosti lidé pravděpodobně vystačili jen s dělením na období teplé a studené, či suché a vlhké. Přírodní děje v jejich okolí byly vymezovány pouze tzv. ekologickým časem. S pozdějším plánováním činností se vyskytla nutnost synchronizace pozorovaných jevů na nebi, pohybu SlunceSlunce – nám nejbližší hvězda, tzv. hvězda hlavní posloupnosti, která se nachází ve vzdálenosti 149,6×10⁶ km od Země. Jde o žhavou plazmatickou kouli s průměrem 1,392×10⁶ km, teplotou na povrchu 5 780 K, teplotou v centru přibližně 15×10⁶ K a zářivým výkonem 3,846×10²⁶ W. Zdrojem energie je jaderná syntéza, při které se za každou sekundu sloučí v jádru Slunce 700 milionů tun vodíku na hélium. a MěsíceMěsíc – přirozený satelit Země, rotuje tzv. vázanou rotací (doba oběhu a rotace je shodná). Díky tomu stále vidíme přibližně jen přivrácenou polokouli Měsíce. Měsíc je prvním cizím tělesem, na kterém stanul člověk (Neil Armstrong, 1969, Apollo 11). Voda na Měsíci byla objevena v stinných částech kráterů a pod povrchem (Lunar Prospektor, 1998). Povrch Měsíce je pokryt regolitem (drobná drť s vysokým obsahem skla). Malé pevné jádro je obklopené plastickou vrstvou (v hloubce 1 000 km pod povrchem). Velké množství kráterů má rozměry od milimetrů po stovky kilometrů. Několik z nich je pojmenováno i po českých osobnostech (například kráter Anděl)., se střídáním klimatických obdobíPodnebí – neboli klima. Dlouhodobá chrakteristika počasí, opírá se o dlouhodobé průměry teploty (v daném ročním období), srážkové úhrny, atp. Typicky se jedná o průměrování za období několika desítek let, dělají se ale i průměry za 10 000 let. Anglické přísloví: „Podnebí je to co očekáváme, počasí to, co máme“.. Trpěliví pozorovatelé mohli časem zjistit, že pomalý posun míst východu a západu slunečního kotouče se opakuje v cyklech přímo související se střídáním klimatických období.

.

Jestliže byl znám opakující se sluneční cyklus, byly známy i krajní pozice Slunce, slunovratySlunovrat – okamžik, kdy má Slunce maximální nebo minimální deklinaci (úhlovou vzdálenost od světového rovníku). Slunce se poté „vrací“ ke světovému rovníku (odtud název). Při letním slunovratu je to obvykle 21. 6., při zimním slunovrtatu 21. 12.. Pokud bylo vybráno místo pro stavbu sluneční observatoře tak, aby slunovratové pozice Slunce byly fixovány nějakou významnou dominantou na obzoru, bylo možné předpovídat nástup pravidelných klimatických změn. Přesto však mezní slunovratové pozice Slunce viditelné při obzoru nejsou vhodné pro přesné určení počtu dní v cyklu. Slunce pozorované v období kolem slunovratu totiž mění svůj azimutAzimut – úhel, který svírá svislá rovina procházející tělesem a zenitem s rovinou místního poledníku. V astronomii se azimut měří od jihu směrem k západu. Následkem otáčení nebeské sféry se mění azimut v závislosti na čase. východu jen nepatrně. Několik dnů po sobě vychází sluneční kotouč na obzoru téměř na stejném místě. Výhodněji se v tomto směru jeví období rovnodennostiRovnodennost – okamžik, kdy je Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu na světovém rovníku. Při přechodu Slunce z jižní polokoule na severní nastává jarní rovnodennost (kolem 21. března); při přechodu ze severní na jižní polokouli nastává podzimní rovnodennost (kolem 23. září).. Tehdy právě Slunce zaznamenává nejrychlejší pohyb po obzoru v celém svém cyklu, proto bude určení okamžiku rovnodennosti výrazně jednoduší. Půlení cesty Slunce byla i nejjednodušší a nejpoužívanější metoda, jak určit rovnodennost. Určení bodu na obzoru mezi dvěma slunovratovými pozicemi však mohlo být zatíženo nepřesnostmi. Lidé se pravděpodobně naučili určovat dny slunovratů s přesností snad až na jeden den už v době, kdy zjistili, že se Slunce pravidelně vrací k rovnodennosti a kdy uměli počítat do sta a dělit dvěma. Stačilo uvědomit si, že Slunce se za určitou dobu vrací a slunovrat je za polovinu této doby. Potom zbývalo jen spočítat, za kolik dní se Slunce vrátí na totéž místo na obzoru a počet dnů dělit dvěma. Takto bylo možné určit pouze nepřesný den rovnodennosti či slunovratu. Proč ale nepřesný, vždyť se vše zdá tak jednoduché a elegantní? Při řešení problému jsme však nepočítali s tím, že slunovraty a rovnodennosti nedělí rok na čtyři stejné díly.

V tabulce můžeme porovnat slunovratySlunovrat – okamžik, kdy má Slunce maximální nebo minimální deklinaci (úhlovou vzdálenost od světového rovníku). Slunce se poté „vrací“ ke světovému rovníku (odtud název). Při letním slunovratu je to obvykle 21. 6., při zimním slunovrtatu 21. 12. a rovnodennostiRovnodennost – okamžik, kdy je Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu na světovém rovníku. Při přechodu Slunce z jižní polokoule na severní nastává jarní rovnodennost (kolem 21. března); při přechodu ze severní na jižní polokouli nastává podzimní rovnodennost (kolem 23. září). v letech 2005 až 2007. Jarní a podzimní rovnodennost odděluje 187 resp. 186 dnů a nikoliv 182 či 183 dnů, polovina roku. Mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností napočítáme 89 dní a ne čtvrtinu roku, 91 nebo 92 dnů. Metodou půlením cyklu tedy dochází k chybě o dva až tři dny. Takto určená tzv. neolitická rovnodennost odpovídá deklinaciDeklinace – oblouk mezi světovým rovníkem a hvězdou měřený po deklinační kružnici hvězdy ve stupních. (světový rovník 0°, severní světový pól 90°, jižní světový pól –90°). Slunce +3/4°.

Důvodem proč mezi jarní a podzimní rovnodenností není přesně půl roku, je kolísání oběžné rychlosti ZeměZemě – největší z planet zemského typu. Je jedinou planetou v celém vesmíru, o které víme, že na ní existuje život. Má dostatečně hustou atmosféru, dostatek kapalné vody v povrchových oceánech. Kolem Země obíhá jediný měsíc s vázanou rotací. Při pozorování Země z kosmu vidíme hlavně modrou barvu oceánů. 70 % povrchu Země je pokryto oceány, 30 % tvoří kontinenty. Země sestává z těchto vrstev: jádro, plášť, kůra, troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra. Plášť a kůra jsou odděleny tzv. Mohorovičovým rozhraním. Kůra se posouvá a „plave“ na polotekutém plášti. Teplota v centru Země je 5 100 °C, tlak 360 GPa. Magnetické pole Země má přibližně dipólový charakter, je deformováno slunečním větrem do typického tvaru. mezi 29,27 km·s^–1 a 30,28 km·s^–1. Země se kolem Slunce pohybuje po eliptické dráze nerovnoměrně. V období zimního slunovratu kdy je Země v tzv. přísluníPerihelium – přísluní, bod na eliptické dráze kolem Slunce, který je Slunci nejblíže. Obdobně perigeum je stejný bod na orbitě kolem Země a periluna na orbitě kolem Měsíce. obíhá naše planeta podle II. Keplerova zákona rychleji, proto pro severní polokouli platí, že zimní období je tímto v našich středních zeměpisných šířkách kratší. Naopak léto je delší, protože Země v létě kolem tzv.odsluní obíhá pomaleji.

Dokladem slunovratové orientace staveb je východ či západ Slunce za významnou dominantou na obzoru v době založení stavby. Slunce vycházelo či zapadalo o dva až tři sluneční kotouče blíže k pólu než pozorujeme dnes. Zdá se nám, jako by stavba byla orientována severněji. Příčinou je vliv precesního pohybu zemské osy, který při výzkumu nemůžeme zanedbat. Současná deklinace Slunce o letním slunovratu je +23,44° (o zimním –23,44°). 2700 let před n. l. byla 24,00° a 4500 let před n. l. 24,15°.

Příkladem typické neolitické lunisolární observatoře je rondelRondel – prehistorická stavba s kruhovým nebo oválným půdorysem. v obci Byseň 4 km západně od města Slaný. Rondel byl objeven při první hluboké orbě za účelem založení chmelnice v roce 1952. Na místě byla odkryta část velké kruhové dávno zaniklé stavby s dvojitými příkopy a také několik hrobů. Rondel byl založen na jihovýchodním svahu a zřejmě záměrně umístěn tak, aby o letním slunovratu vycházelo tehdy Slunce na úpatí hory Říp (459 m) a nedalekého kopce Řípec (312 m). V době stavby rondelu (asi 4 500 př. n. l.) se první paprsek při letním slunovratu objevil na pravém úpatí Řípu. Nyní ve vzdálenosti o 1,32° větší, tj. téměř o 2,5 slunečního kotouče vpravo. Slunce při východu o letním slunovratu tak nyní ozařuje obzorovou siluetu Ještědu.

Den letního slunovratu nebylo z místa rondelu možné předpovědět, protože se Slunce k slunovratové pozici blíží stále pomaleji a při slunovratu vychází téměř deset dnů téměř na stejném místě na úpatí hory Říp. Pro kalendářní účely rondelu bylo nutné ztotožnit cestu Slunce po obzoru s výraznými dominantami obzoru. Kromě jiných se zde nabízí daleký výhled na dvojici sopečných kuželů Bezdězu.

Dosavadní výzkum rondelů byl zaměřen pouze na azimutyAzimut – úhel, který svírá svislá rovina procházející tělesem a zenitem s rovinou místního poledníku. V astronomii se azimut měří od jihu směrem k západu. Následkem otáčení nebeské sféry se mění azimut v závislosti na čase. Slunce dané dvěma body stavby. U rondeluRondel – prehistorická stavba s kruhovým nebo oválným půdorysem. v Bysni se setkáváme s prokazatelným příkladem fixace azimutu Slunce pomocí přírodního vizíru. První paprsek se objevuje v sedle Bezdězu lunární měsíc před slunovratem (23. května) a zákonitě i měsíc po slunovratu (čili 59 dnů ve shodné deklinaci Slunce). I v době stavby rondelu se Slunce vracelo stejně za dva lunární měsíce do sedla sopečných kuželů. To umožňovalo určit přesnou předpověď slunovratu, začátku roku. Mohla být takto stanovena i vlastní délka roku. Z výpočtu plyne, že po čtyřech letech za 365×4 = 1 460 dnů se Slunce opozdí o jednodenní krok, zhruba takový, jaká je vzdálenost vrcholků Bezdězu (20′), za 40 let tedy o 3°, tj. o 5,6 sluncí. Při načasování začátku roku podle Slunce v sedle Bezdězu, nemusel být znám počet dnů v roce, ani přestupné roky s 366 dny a kalendář byl a zůstává takřka věčně přesný. Pozoruhodná je navíc skutečnost, že rondel Byseň, kalendářně-kultovní svatyně a pozorovatelna Slunce, byla založena více jak tisíc let před Stonehenge! Podrobný archeoastronomický průzkum rondelu Byseň provedl v 90. letech přední odborník ing. Zdeněk Ministr.

S prvními poznatky z geometrie a geometrickou terminologií se setkáváme v období 4500 let před n. l. Mezi ty nejjednodušší astronomické přístroje patří gnómónGnómón – nejjednodušší astronomický přístroj. Jde o tyč zaraženou svisle do Země. Z délky jejího stínu lze určit výšku Slunce nad obzorem a ze směru stínu azimut Slunce.. Ve svém principu je používán už několik tisíciletí. Gnómón je název pro komplexní astronomicko-geodetické zařízení, které hrálo ústřední úlohu ve vývoji přírodních věd. S takovým zařízením mohlo být přímo určeno pět úhlů nautického trojúhelníka: geografická délka místa pozorování, deklinaceDeklinace – oblouk mezi světovým rovníkem a hvězdou měřený po deklinační kružnici hvězdy ve stupních. (světový rovník 0°, severní světový pól 90°, jižní světový pól –90°). Slunce, hodinový úhelHodinový úhel – úhel mezi místním poledníkem a objektem měřený ve směru zdánlivého pohybu hvězd, tj. od jihu k západu. Udává se v hodinách (azimut vyjádřený v hodinách). Slunce (pravý sluneční čas), azimutAzimut – úhel, který svírá svislá rovina procházející tělesem a zenitem s rovinou místního poledníku. V astronomii se azimut měří od jihu směrem k západu. Následkem otáčení nebeské sféry se mění azimut v závislosti na čase. Slunce a zenitový úhelZenitový úhel – úhlová vzdálenost tělesa od zenitu (průsečíku svislice s nebeskou sférou nad hlavou pozorovatele). Slunce. Pomocí gnómónu bylo možno určovat polohu nebeských těles na obloze. Gnómón není v podstatě nic jiného, než obyčejná tyč upevněná ve svislé poloze. Například v Praze sloužil jako gnómón (sloup určující polohu Slunce) Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Postaven byl v roce 1648, socha na něm byla vztyčena 26. září 1650, stržen byl 3. listopadu 1918. V dlažbě jej připomíná tzv. pražský meridián, kovové zobrazení jeho poledního stínu.

Zakladatelé staveb museli vytvořit sluneční kalendář ještě před založením stavby. GnómónGnómón – nejjednodušší astronomický přístroj. Jde o tyč zaraženou svisle do Země. Z délky jejího stínu lze určit výšku Slunce nad obzorem a ze směru stínu azimut Slunce. jako astronomický přístroj a pozorovatelské zkušenosti s východy a západy Slunce na vzdáleném obzoru umožňovaly vytipovat vhodné místo pro budoucí observatoř.

Další významnou archeologickou lokalitou jsou Makotřasy. Makotřasy je obec 9 km východně od Kladna. Při záchranném výzkumu v průběhu výstavby rychlostní silnice byla východně od vsi na malé vyvýšenině nad soutokem Dolanského a Lidického potoka objevena eneolitickáEneolit – doba měděná. Jde o závěrečnou fázi doby kamenné. Přichází po neolitu a plynule přechází v dobu bronzovou. osada lidu nálevkovitých pohárů z období kolem roku 3 500 př. n. l. Pocházejí odtud nejstarší doklady zpracování kovů na našem území (čtyři do země zapuštěné okrouhlé pece, kusy mědi, měděné strusky a zlomek hliněného tavicího tyglíku). Bylo zjištěno ohrazení čtvercové plochy o straně 300 metrů s nejasným, snad kultovním účelem, podle některých autorů astronomicky orientované. Astronom dr. Zdeněk Horský řadí čtvercové ohrazení se dvěma protilehlými branami na východní a západní straně k nejstarším evropským dokladům o pravěkých astronomických znalostech. Základní orientací stavby údajně měl být směr spojnice dvou bran A–B pro pozorování jasné hvězdy Betelgeuse v souhvězdí Orionu. Z bodu A do bodu B mělo být vyneseno 365 megalitických yardů, což mělo vyznačovat počet dnů v roce. Na souvislost jednotné pravěké míry a poznatků týkající se kalendáře mají však někteří autoři odlišný názor. Podle dr. Horského měl být pak pomocí trojúhelníku A–B–C získán směr nejsevernějšího východu Měsíce C–A. Tvrzení je odvážné, protože nejsevernější východ Měsíce měl být odvozen podle západu hvězdy Betelgeuse s použitím Pythagorova trojúhelníku. Navíc pro bod C v trojúhelníku nebyla zatím doložena žádná základna, patrně zde prý mohla být vyšší stavba, tak aby byla vidět zdola přes návrší z bodu A. Další spojnice G–A má být ve směru východu Slunce o letním slunovratu a spojnice E–B ve směru západu Slunce o zimním slunovratu. Celkově se zdá, jakoby stavba pro astronomická pozorování byla umístněna nevhodně, protože pro každý pohled základními body stavby je nutné zbudovat věžový vizír. Otázkou zůstává, proč observatoř nebyla založena jen o několik stovek metrů západně, kde by komplikace s horizontem nesužovala stavitele? Proč byla stavba založena na svahu a ne nad ním, na rovném a plochém hřbetu sprašového návrší? Například pro pozorování východu Slunce o letním slunovratu z horního jižního rohu čtverce G na vrstevnici 310 m, by musel být dole pod svahem věžovitý vizír A vysoký 13,5 m, tak aby byl v úrovni horizontu. Podobná situace je při pohledu z bodu E do bodu F, kde můžeme pozorovat zapadající Slunce o letním slunovratu. Střed čtverce je na vrstevnici 308 m a oba rohy jsou v úrovni 302 m. Čili i zde by bylo pozorování nemožné, pokud by v rozích nestály vysoké věže. Ing. Zdeněk Ministr po léta zkoumal tento zajímavý objekt u Makotřas. Ve svých závěrech, na rozdíl od dr. Horského, naznačil možné, byť málo pravděpodobné možnosti kalendářního využití.

Při putování oblastí severozápadních Čech mezi Vltavou, Labem, Ohří a Berounkou můžeme narazit na celou řadu významných megalitickýchMegalit – velký opracovaný kámen. Slovo pochází z řeckého megos (velký) a lithos (kámen). Tyto kameny sloužily pravděpodobně jako kultovní objekty nebo astronomické stavby. Objevují se od mladší doby kamenné. památek. I když zde chybí přesvědčivý důkaz toho, že patří do rodiny megalitů, evidujeme u nás především megality menhirovéhoMenhir – osamoceně stojící, do země uměle zapuštěný kámen. Druh megalitu. typu. Důvod pochybnosti spočívá v tom, že není určena doba jejich vztyčení, či je nevyjasněný jejich smysl a funkce. Datovat archeologicky dobu jejich vztyčení se zatím u českých menhirů nepodařilo. U českých menhirůMenhir – osamoceně stojící, do země uměle zapuštěný kámen. Druh megalitu. je otázkou, zda mohou být považovány za pravěké (megalitické) nebo dokonce za středověké památky. Takže soudit na určitou kulturu je příliš odvážné a téměř nemožné. Dr. Milan Špůrek se po léta zabýval otázkou, zda české menhiry vytvářejí nějaký smysluplný soubor, gigantickou makrostrukturu, síť vzájemně souvisejících bodů vzdálených desítky kilometrů. Použitím přesných zeměpisných souřadnic a počítače zjistil jednak pozoruhodnou možnost přesného propojení jednotlivých objektů do trojic přímkami, jednak konstantní vzdálenosti naměřené mezi dvojicemi u většiny z nich. To byly první překvapivé výsledky jeho geometrické analýzy vzájemných poloh kamenů. Potom nalezl ještě další zajímavé vazby: u pěti trojic lze prý proložit přímky, a to se značnou přesností na poměrně velké vzdálenosti a dále zjistil u sedmi dvojic přímek spojujících dva objekty vždy stejnou vzdálenost 22 km. Některé spojnice prý naznačily astronomickou orientaci: vedle směru poledníkového a rovnoběžkového, tedy hlavních světových stran, byly nalezeny i směry slunovratové; jakoby celek tvořil nějaký řád vedoucí k hypotéze o relativně stejném stáří menhirů. To by naznačovalo, že celek nebyl budován staletí, ale že musel vzniknout pravděpodobně v poměrně krátké době jako součást předem naprogramovaného záměru. Oponenti projektu důmyslné struktury megalitů však namítají, že podobnou makrostrukturu, jakou tvoří menhiry, by ovšem bylo možné vytvořit i z našich hradů, kostelů či božích muk. Bylo by snadné zadat počítači jejich souřadnice a zjišťovat různé korelace a astronomicky významné směry.

Deset kilometrů od Slaného, severozápadně od obce Klobuky, vpravo od silnice do obce Telce se nachází největší a nejznámější česká megalitická památka – tzv. Kamenný muž. Menhir je pískovcový blok o výšce 3,5 metru a hmotnosti kolem 5 tun. Je tmavě zbarven příměsí železitých sloučenin a pochází z místní horniny. Stejně tak jako kloboucký menhir, tak i celá sestava menhirů v severozápadních Čechách, nese výrazné rysy keltského obzorového kalendáře. Svatyně Keltů - Bójů jsou obvykle orientovány k východu či západu Slunce 40. den po podzimní rovnodennosti (2. listopadu) k začátku roku Keltů (Samainu), při záporné deklinaci Slunce –14,5º. Výjimečně je svatyně orientována ke Slunci při deklinaci +14,5°, tedy 40. den po jarní rovnodennosti 30. dubna, kdy začínal teplý půlrok Keltů, v den zvaný Beltine, kdy se uctíval bůh Slunce Belenos či Grannos. Zřejmě měl v různých krajinách různá jména, ale uctíván byl všude v tutéž roční dobu, 40. den po jarní rovnodennosti. Při pohledu z klobouckého menhiru se celý sluneční kotouč objevil 30. dubna 2007 při deklinaci +14,5° nad pradávnou kultovní horou Říp. Slunce se vrací zpět nad Říp opět 13. srpna, tedy za 106 dnů při téže deklinaci jakou má 30. dubna, přičemž letní slunovrat nastane za 106/2 = 53 dnů. Jestliže tedy 40 + 53 = 93, je délkou jarního období, pak se velmi dobře shoduje s délkou astronomického jara 92,8 dne.

Východ slunce nad horou Říp pozorovaný z menhiru u Klobuk 30. dubna 2007.
Foto Jaroslav Trnka

MenhirMenhir – osamoceně stojící, do země uměle zapuštěný kámen. Druh megalitu. u Klobuk je vzácnou ukázkou velmi přesného načasování slunečního kultu, čili velmi přesného umístění menhiru v krajině tak, aby Slunce vyšlo 40. den po jarní rovnodennosti nad kultovní horou Říp. Podle názoru ing. Zdeňka Ministra byl dnem letního kultu Keltů – Bójů, přicházejících i z dalekého okolí k menhiru u Klobuk, den návratu Slunce nad Říp 13. srpna. Den odpovídá době uctívání římské Diany, která nahradila starší tzv. panenská božstva.

O rovnodennosti vychází Slunce při pohledu od tohoto menhiru nad nevýrazným návrším Na Háji a nad návrším Kuřidla (313 m, 3,5 km). Návrší mohla sloužit jako obzorový kalendář v době okolo rovnodenností. Východ slunce nad Řípem (kultovní horou zřejmě už od 5. tisíciletí od doby rondelů) společně z nedalekého rondelu nad obcí Byseň, by mohl být důkazem významných souvislostí.

Keltové zřejmě dovedli pomocí gnómónuGnómón – nejjednodušší astronomický přístroj. Jde o tyč zaraženou svisle do Země. Z délky jejího stínu lze určit výšku Slunce nad obzorem a ze směru stínu azimut Slunce. předpovídat den letního slunovratu a znali i způsob určení dnů rovnodennosti. Možná že i oni věděli, že mezi jarní a podzimní rovnodenností není půl roku, ale 186 dnů, neboť mezi Beltinem 30. dubna a Samainem 2. listopadu je také 186 dnů, aniž by znali příčinu. Dokonce lze předpokládat, že už kalendář Keltů znal přestupné roky s 366 dny, neboť kdyby měl trvale jen 365 dnů, tak už za čtyřicet let by Slunce nevycházelo v zákrytu svatyně, ale o 5° mimo tuto osu.

Klip týdne: Dráha Slunce na obloze

Dráha Slunce na obloze. V animaci si můžete prohlédnout zdánlivou polohu Slunce v poledne na místním poledníku nad jižním obzorem. V průběhu různých období v roce je Slunce různě vysoko nad obzorem. Animace začíná v době letního slunovratu, kdy je Slunce nad obzorem nejvýše. Od tohoto okamžiku se po ekliptice (zelená kružnice) vrací k rovníku (žlutá kružnice), kterým projde při podzimní rovnodennosti. Dále se od rovníku vzdaluje, na obzoru je stále níže a níže. Při zimním slunovratu je Slunce nejníže nad obzorem a nejvíce vzdáleno od světového rovníku. Od tohoto okamžiku se k rovníku vrací (proto slunovrat). Rovníkem projde při jarní rovnodennosti a začne se od něho opět vzdalovat, což se projeví jeho stoupáním nad jižním obzorem až do nejvyšší polohy při letním slunovratu. Cyklus se poté stále opakuje. (gif, 4 MB)

Odkazy

Fórum – diskuze k tomuto bulletinu