Slovo úvodem
Milí čtenářové,
uplynul rok 2005, který byl vyhlášen mezinárodním rokem fyziky. Po celých
Čechách se konala řada akcí s fyzikální náplní a doufám, že si každý našel to
své. Některé instituce se zapojili více, jiné méně, některé vůbec. To ale nic
nemění na tom, že se s přírodními zákony setkáváme na každém kroku. Snad i náš
elektronický bulletin trochu přispěl k sledování zajímavostí a novinek z fyziky
a astronomie.
A co nás čeká v roce nadcházejícím? Hned v březnu bude úplné zatmění Slunce,
které z nám dostupných oblastí zasáhne především Turecko. Připravuje se mnoho
expedic a tak si každý zájemce o pozorování snad nalezne tu svou. Vždyť pocity
při úplném zatmění Slunce jsou nenahraditelné a nesdělitelné a každý by ho měl
alespoň jednou za život zažít. Aldebaran se v roce 2006 bude podílet na
organizaci dvou konferencí (SPPT v Praze a
SAC v Jižní Americe), na překladu
knihy Martina Reese
Vesmír, chystáme se vydat dvě CD s astronomickou tématikou,
připravujeme spuštění mionového detektoru a čeká nás i mnoho dalších aktivit.
Zdá se, že nadcházející rok bude především rokem pracovním.
Doufám, že Vám budeme i nadále přinášet každý týden poutavé články v
Aldebaran
Bulletinu. V průběhu posledního roku byl součástí každého čísla Klip týdne. Díky
tomu byla aktualizována sekce ANIMACE do současné (myslím že velmi kvalitní)
podoby. Od ledna příštího roku bude tato rubrika nahrazena rubrikou Zvuk týdne a
přirozenou cestou by tak měla proběhnout aktualizace sekce
ZVUKY.
Přeji Vám, milí čtenářové, velmi úspěšný rok 2006, který Vás obohatí v osobním
životě a ve kterém bude vaše pracovní úsilí mít hlubší smysl, který Vás naplní
radostí a spokojeností.
Petr Kulhánek
Klip týdne: Kamión vracející se z Ruska
Rudolf Mentzl: Budiž světlo
S našim starým je ta potíž, že se hned nadchne. Jako
třeba před týdnem. Přišel chlápek, že si chce u nás nechat stvořit vesmír na
míru. Na tom by nic nebylo, je to naše práce a docela to sype. Potíž byla v
tom, že tenhle pošuk byl od Společnosti pro Panenský Kosmos a chtěl vesmír
řízený jediným zákonem. Jedním jediným zákonem, jedinou interakcí, která by mu
byla dána při Velkém třesku a pak by se vyvíjel bez dalších zásahů. Kdo to kdy
slyšel! Tak se to přece nedělá! Kdybych tam byl já, tak bych mu vysvětlil, že
je to blbost. Normálně bych odstřelil standardní vesmír s deseti, patnácti
interakcemi a pak bych došolíchal konstanty tak, aby byl zákazník spokojený.
Jenomže to neznáte starýho! Hned byl do toho celej hin a nasliboval mu modré z
nebe.
Samozřejmě, že takovou prácičku nesvěří nám packalům.
Naštěstí! Já bych s tím nechtěl nic mít. Takže nám dal na týden pokoj, a když
konečně vylezl z toho svého brlohu, mával nad hlavou finální formulí.
To bych vám přál vidět! Rovnice to tedy byla pěkná,
elegantní a na pohled jednoduchá. Jenomže jenom na pohled. Já ale fakt netuším,
co to na ten papír nahňácal. Na levé straně to začínalo kolečkem, pak byl
nějaký samoznak. Asi runa, starej se zbláznil do Slunečního jezera a mastí teď
runy, kam jen může. Samozřejmě to mělo šipku nahoře i dole, abych si snad
nemyslel, že je to nějaký pitomý skalár. Na pravé straně byla konstanta, což by
mohla být při troše štěstí nula. Alespoň něčemu bych tam rozuměl!
Podíval jsem se úkosem na Luci. To je naše
operátorka. Je to čertice. I teď jsem jí mohl z očí číst, co si myslí.
"Ježíšmarjá kolečko! To má být operátor? To si ten dědek vymyslel sám,
nebo to někde vyčet? Kdo to má programovat? Ať si tu mašinu ten starej mamlas
nakrmí sám.“
O to se nemusela obávat. Ten starej mamlas (Kam na to
ta Luci chodí? To se ujme!) už seděl u kreatoru a mydlil to tam. Jeho problém
není v tom, že je moc vědec a umí si leccos spočítat, nýbrž v tom, že těm
výpočtům věří. Kdyby měl trochu zkušeností, tak by viděl, jak jsou ty jeho
sekvence subtilní. Sice nejsem s to pochopit jeho velké myšlenky, ale ať se na
mě nezlobí, z toho, co tam píše, nestabilita přímo čiší. Jenomže raďte starýmu!
Ani omylem!
Rozhlédl jsem se kolem. Na ten zázrak se přišlo
podívat snad půl závodu. Chlapi po sobě pokukují. Nerozumí tomu ani tolik, co
já, ale dilatonové pole se jim zdá předimenzované. To žádná interakce nemůže
vydržet, zvlášť ne takový chcípák s kolečkem na začátku.
A taky že ne! Jak to dědek (Dědek! To Luci vystihla.
Musím ji pozvat na kafe.) třesknul, tak se to začalo sypat. Nejdřív inflace,
pak vata. Starej do toho nekoukal ještě ani obligátní tři minuty a viděl to
taky. To už se ovšem ta jeho výborná interakce interakcí rozpadla na čtyři.
Jsem žádostiv, jak to bude vysvětlovat. Vrazil do toho čtyři unijouly, to jen
tak nezaretušuje.
Je, ten se rozvzteklil! Ten řval! To to lítalo!
"Výpočty byly excelentní, kontroloval jsem je! To ta mašina. Je to
promazaný? Kdo se stará, aby to bylo promazaný? A jak to, že je v tom vesmíru
taková tma? To zase někdo ošidil ..."
Zarazil se. Nevěděl, co by někdo musel ošidit, aby
tam byla taková tma. Zato já to vím. Prostě tam nebyla interakce pro světlo.
Tohle se fakt s jednou interakcí zvládnout nedá.
"Ale já na to přijdu," pokračoval. "Já
vám ukážu, viník to dostane k úhradě, ostatní to poznají na prémiích …"
Prémie! No to je průšvih. "Přikoupíme světelnou
interakci," mektal archanděl pro technický rozvoj. To však přilil olej do
ohně. Starej si akorát připomněl, jak přešvihl rozpočet, syčel a hledal nějaký
hromosvod. Zrakem padl na Luci, která se hihňala jeho vystoupení. Káča jedna.
Ještě nás přivede do průšvihu. Ale sluší jí to.
Zdálo se, že šéf rázem vychladl, ale byl to jen
utajený var. Hrozilo, že vybuchne. "Je tu něco k smíchu, slečno? No jen
nám to povězte, ať se také zasmějeme," zeptal se nápaditě a originálně.
Luci se tvářila jako poslední naivka a začala ho
uklidňovat. "Taková chytrá rovnice, jakou jste napsal, určitě musela
světlo zahrnovat. To se jen tak někam zatoulalo. Někde tam určitě je. Já vás
znám, jaký jste pečlivka a jak vám to myslí. Vaše chyba to určitě není a mašina
je také v pořádku. Dejte na mne, to se vysvětlí." Podívala se na monitor,
což jí nemohlo docela spolehlivě nic říct. "No vždyť to povídám, takový
pěkný vesmír. Jak jste to mohl vůbec tak pěkně vymyslet?"
Páni ta kecá. Vždyť to není vesmír, to je vata
stočená do osmičky. Samá singularita. S tím by mě všude vyhodili. Starýho to
ale uklidnilo. "To myslíte vážně? Opravdu se vám líbí?" Zeptal se
samolibě.
"No zdali!" Vymýšlela si Luci vesele dál.
"Já už tady viděla něco vesmírů. Vždycky tam byla nejdřív taková
tma," (ta ale kecá!) " pak se tam z ničeho nic rozsvítilo. Žádný ale
nebyl tak hezký jako tenhle. A jaký je to macek, pane řediteli." (já
padnu, on jí to baští).
 Zbytek týdne
chodil říďa jako tělo bez duše, jen se občas zastavil u nás a ptal se Luci:
"Tak co? Už?" "Ještě ne, ještě ne, pane řediteli." Postupně
mu docházelo, že lítá v průšvihu a že to chce technika. Zcela mu to došlo
samozřejmě v neděli před obědem, kdy si mě zavolal do kanceláře.
"Dobrý den, pane Ferro, udělejte si
pohodlí," začal podlézavě. "Chcete kafe? Zdeničko, dvě kávy! Nevadí
vám, že jsem vás vytáhl v neděli od oběda. Viďte!"
Jasně, že nevadí, ty šašku starej. Vždycky jsem si
přál být v neděli na lačno v práci. Ty tvý problémy mě akorát zajímaj. Ty chceš
vytrhnout trn z paty, co? Vidím ti až do žaludku. Ty ho máš ale plnej. On je
vážně mamlas.
"Právě jsem doobědval, když jste zavolal. Od
rána jsem přemýšlel o vašem problému. Nedostal jsem se ale daleko, protože
vlastně nevím, čeho mám dosáhnout.
"No přece rozsvítit tam, zavést světlo!"
"Ale co je vlastně světlo?"
Podíval se na mne jako na někoho, v kom se zklamal, a
začal deklamovat: "Světlo je ..."
Tak to jsem to zbabral. Teď se nezastaví a stejně se
nic nedozvím. Musím jinak. "Pardon, že přerušuji zajímavý výklad, spíš mne
zajímá, jak světlo vzniká a jak se detekuje," vpadnul jsem mu do monologu.
Na to asi není ze schůzí zvyklý, ale jsem technik. Mne čerta zajímá, že je
světlo vlnění nebo proud fotonů. Také je mi jedno, jak a proč se šíří. Důležité
je, co a čím naměřím.
"Vybudit světlo mohu ledasjak. Třeba vysokou
teplotou. Víte, že oheň svítí, rozpálené vlákno žárovky svítí. A detekovat?
Prostě světlo vidím. No."
"Jak ho vidíte?"
"No, nevím přesně. Nejsem biolog. Pokud vím, tak
světlo dopadne na sítnici, promění se v elektrický proud a ten mozek vyhodnotí
jako světlý bod. Víc vám k tomu nepovím. Myslíte, že s tím něco svedete?"
"Pokusím se, jenže to víte, je to hodně
práce."
"Pokud se vám to povede, nebudete na tom škodný.
Mohu ještě něčím pomoci, aby práce zdárně postoupila?"
"Ne, děkuji. Snad jedině nějakého asistenta nebo
operátora na rutinní práce."
"Samozřejmě. Máte někoho konkrétního na
mysli?"
"Ani ne. Snad jedině ... Ta, no, jak se jmenuje?
Zdála se docela šikovná - Luci. Nevím, jak by se ale tvářila, kdybych ji v
neděli vytáhl do práce, ani neznám číslo," lhal jsem, jako když tiskne.
"Tu znám, chytrá holka. Jak se vlastně jmenuje
příjmením?"
"Taky Luci. Jmenuje se Luci Luci."
"Řeknu sekretářce, sežene ji a pošle za
vámi."
"Ahoj Luci, co tady děláš, teď v neděli?",
začal jsem zvesela, jen co vstoupila do kanceláře. Jediný pohled na ní mi ale
stačil, abych raději zmlkl.
"Nedělej, že v tom nemáš prsty!",
odpověděla ledově.
"Neblázni, potřeboval jsem někoho schopného, kdo
by mi nakrmil mašinu." Stále ještě byla chladná jako reliktní záření, ale
odpověděla o dé tau vřeleji.
"Opravdu? Nepotřebuješ spíš Watsona, aby ses
mohl vykecat?"
Co ona ví proč jí tam potřebuji. "Ne, určitě ne.
Potřebuju poradit, nechce se mi tady být celou neděli. Ani mne nenapadne
vymýšlet světlo. Prostě postavíme boudu, aby se starej nažral a koza zůstala celá."
"Jak to myslíš s tou kozou?"
Nenechal jsem se přerušit. "Já jen chci v oku na
dálku vytvořit elektrický impuls, ergo rozhýbat elektrony, tak aby jej mohl
mozek vyhodnotit jako světelný záblesk. Nebudu vyrábět žádný světelný paprsek.
Jen něco, co převede informaci o rozehřátém tělese na elektrický proud v oku.
Jenomže, čím mám ty elektrony rozhýbat?" "Na dálku? To nevím, zkus magnet."
Ona fakt není blbá. Jasně, že magnet mi je nanic, ale
mohu využít některé z těch čtyřech interakcí, které tam vyhřezly. "Jaké
interakce máme k dispozici? Čím mohu na dálku rozhýbat nabitou částici?"
Na chvíli se zahloubala do protokolu. "No jsou
tam nějaké dvě pidiinterakce, ale ty by se ti asi nelíbily. Mají totiž omezený
dosah."
"Tak to by nešlo, světlo musí přeletět z jednoho
konce vesmíru na druhý, nemůže to po pár metrech vzdát."
"To by nebyly metry, vlastně ani nanometry … Pak
je tady jedna interakce s nekonečným dosahem - gravitace. Působí úplně na
všechno. Nešlo by to?"
"Možná ..." když ve zdroji světla rozkmitám
nějakou hmotu, gravitační pole samozřejmě rozkmitá i elektrony v oku. Bohužel
rozkmitá také všechno ostatní. Oko, i mozek, který to má vyhodnotit. Nakonec
žádný impuls nevznikne. "Ne, já potřebuji výběrovou interakci. Jestli ta
poslední není výběrová, jsme v háji i s prémiema."
"Je výběrová, působí jen na elektricky nabitá
tělesa, její dosah je … nekonečný. Hodila by se?"
Tak od začátku. V rozpálené žárovce určitě budou
kmitat elektricky nabité částice. Na to se mohu spolehnout. Co provedou
elektrony v oku? Na monitoru svítí popis sil, působících mezi kladnými a
zápornými náboji. Souhlasné se odpuzují, nesouhlasné přitahují, kvantitativně
to popisuje tzv. Coulombův zákon. Náboje v oku musí sledovat pohyb nábojů v
žárovce. Musí se také rozkmitat, jako by byly spojeny pružinkami. No co je to
jiného, než elektrický impuls. "Máme to Luci, to je naše interakce."
Vysvětlil jsem princip.
"Tak jak to, že to tam nesvítí? Podle toho, co
povídáš, by tam mělo už teď být světla jako na pouti."
Zase jsem sklesl. To je pravda, proto tu vlastně
jsme. Budeme hledat chybu. Zpět k Newtonovi, Coulombovi a zákonům zachování.
Nejprve udělím hybnost zdrojové částici, za nějakou dobu se (až tam informace
dolétne) rozhýbe i cílová částice. Jenomže, i ta bude mít nějakou hybnost. Aby
platil zákon zachování hybnosti, musí se o tuto hodnotu zmenšit i hybnost
zdrojové částice. To se ale nemůže stát dříve, než doletí informace zpět. Celou
tu dobu bude tedy zákon zachování hybnosti narušen. Třeba i roky, když bude
žárovka od oka hodně vzdálená. Tady bude zakopaný pes. "Luci?"
"Ano?"
"Musíme zavést hybnost také pro silové
pole."
"Mně je to fuk. Mám to nasypat pro všechny
interakce?"
"Radši ano."
Díval jsem se, jak dekompiluje interakce v tom
zatraceném vesmíru, přetěžuje operátor hybnosti, jak provádí syntaktickou
analýzu. Ještě sémantická analýza, ta trvá déle. Je totiž spojena s kontrolními
výpočty zabezpečujícími, aby ve vesmíru nedocházelo ke konfliktům mezi
přírodními zákony.
Error No 0316, function Coulomb is not valid
"Méďo, máš tam chybu."
Méďo, řekla mi méďo! "Co to je za chybu?"
"Vím já? Ty seš ten chytrej. Asi nelze aplikovat
Coulombův zákon na to nové pole." Chvíli procházela error list. Původní
verze zákona počítá se vším staticky, ale informace se tam šíří konečnou
rychlostí. Vzniká něco jako zpětná vazba s dodatečnými poli. Chceš-li, mohu
vztah expandovat na dynamickou verzi, která by kompenzovala retardovaná pole.
"To bys uměla?"
"Jo, je na to tady tlačítko. Počkej, co tady k
tomu píšou v helpu … Hm, tomu nerozumím. Mám to zkusit?"
Co nám zbývalo? Když vypadl finální vztah, bylo mi
jasný warning během kompilace. Samozřejmě, že vylezla nekonečná řada, ale zdá
se, že od třetího členu můžeme vše zanedbat. Také to vypadá, jako by se s
rostoucí vzdáleností prosazoval nejvíce druhý člen řady, který je citlivý pouze
na zrychlený pohyb příčně na směr šíření. To by nevadilo. Elektrony tam beztak
stále kmitají, o zrychlený pohyb nebude nouze. A že je to příčně? Komu to vadí!
Alespoň to půjde polarizovat.
"Spusť to."
 Ve vesmíru se rozsvítilo právě v okamžiku, když šel
starej "náhodou" kolem. Byl nadšen, hýkal blahem, předpokládám, že
nám bude nejméně do pondělka nadosmrti zavázán.
"To se vám povedlo, pane Ferro. To je krásná
interakce. Nazveme ji po vás."
Teď si mohu šplhnout. "Není to jen má zásluha,
bez Luci bych na to nepřišel."
"Tak se to bude jmenovat po vás obou. interakce
Ferra - Luci."
Luci se stále čuřila. Musím přitlačit na pilu. "Dejme
dámě přednost. Uveďme její jméno na první místo."
Nakonec se tak stalo. Tak jsem stvořil světlo a tak
jsem mu dal jméno.
Fórum – diskuze k tomuto
bulletinu
Odkazy
|
