Klip týdne: Sluneční skvrny
Sluneční skvrny pozorují
lidé po mnoho staletí. Jde o útvary se silným magnetickým polem, které se
vyvíjejí v řádech dní a týdnů. Na této animaci můžete sledovat časový vývoj
skvrn v porovnání s otáčením Slunce (jedna otočka trvá cca 25 dní). Sluneční
skvrny mají rozměry, které mnohdy několikanásobně převyšují rozměry Země.
Uvnitř skvrn byly detekovány silné toky plazmatu směrem dolů (s rychlostí 5 000 km/h),
skvrny tedy doslova fungují jako trychtýřovitá nálevka. Temné centrum se
nazývá umbra, světlejší okolí skvrny penumbra. Ve viditelném
světle jsou skvrny díky přítomnosti magnetického pole chladnější než okolní povrch
o 1 500 K. Plazma tekoucí kolem silokřivek nad skvrnami naopak září v UV
oboru a v měkkém RTG záření. (mpeg, 6 MB)
Petr Kulhánek: Udělení Nobelových cen za fyziku pro rok 2005
Nobelova cena za fyziku pro rok 2005 byla rozdělena na dvě poloviny. První
polovinu získal Roy J. Glauber za příspěvek ke kvantové teorii optické
koherence a druhou polovinu společně získali John L. Hall a Theodor W. Hänsch za
jejich příspěvek k vývoji přesných měřicích metod založených na laserové
spektroskopii a za objev metody optického frekvenčního hřebenu.
Roy J. Glauber (1925)
Roy J. Glauber je americký fyzik, který zasvětil
podstatnou část svého života kvantové optice. Na základě jeho prací lidstvo
hlouběji pochopilo podstatu světla, jeho vlnovou i částicovou povahu. Do teorie
světla, pocházející z počátku 19. století, implementoval v 60. letech 20. století
moderní kvantové principy. Zajímal se například o otázku detekce světla vzdálené
hvězdy dvěma stejnými blízkými detektory. Ukázal, že fotony nedopadají na
detektory zcela náhodně, ale při cestě vesmírem dojde k jejich koherenci.
R. J. Glauber se narodil v USA. Již jako středoškolák se zabýval fyzikou
a astronomií, stavěl různé optické přístroje a dalekohledy. Jako vysokoškolský
student se v letech 1944 až 1946 podílel na projektu Manhattan na výrobu atomové
bomby. Studia na Harvardu ukončil v roce 1946, PhD. zde získal v roce 1949. Poté
pracoval v různých výzkumných ústavech a v roce 1952 se vrátil na Harvard, kde
působí dodnes. Od šedesátých let se zabýval kvantovou podstatou světla.
V posledních letech se zabývá studiem hmoty v extrémních podmínkách po Velkém
třesku.
John L. Hall (1934)
John L. Hall je americký fyzik, který se dlouhá léta zabýval extrémně přesnými
měřeními pro instituci NISTNIST – National Institute for Standards and Technology. Americký Národní úřad pro standardy a technologie. Založen byl v roce 1901. Jeho laboratoře se nacházejí v Boulderu (Colorado) a v Gaithersburgu (Maryland).. Jeho
společná práce s Theodorem W. Hanschem vedla k přesnému změření rychlosti světla
(299 792 458 m/s). Tato hodnota se stala od roku 1983 definiční hodnotou, ze
které se nyní zpětně odvozuje délka metru. V devadesátých letech vyvinuli spolu
s Hänschem mimořádně přesnou metodu měření frekvence světla pomocí tzv.
optického frekvenčního hřebenu, založenou na ultrakrátkých laserových pulzech,
která umožnila měřit frekvenci s relativní přesností 10−15. Otevřela se tak brána
k měřením s bezprecedentní přesností patnácti platných cifer. Poprvé lidstvo získalo dostatečně přesný
nástroj k měření možných změn základních přírodních konstant v čase.
Přesné určování frekvence a času je také důležité pro poziční systémy GPS.
John L. Hall vystudoval Carnegie Institute of Technology, kde získal PhD. v roce
1961. Od roku 1962 pracoval v NBS (National Bureau of Standards, dnešní
předchůdce NISTNIST – National Institute for Standards and Technology. Americký Národní úřad pro standardy a technologie. Založen byl v roce 1901. Jeho laboratoře se nacházejí v Boulderu (Colorado) a v Gaithersburgu (Maryland).).
Od roku 1967 souběžně přednášel na Coloradské univerzitě v Boulderu.
Dnes je Hall spolupracovníkem JILA (Joint Institute for Laboratory
Astrophysics). Z tohoto ústavu vzešli již dva nositelé Nobelovy ceny:
Eric A. Cornell
a Carl E. Wieman.
Získali ji za dosažení Boseho-Einsteinova kondenzátu na
parách alkalických atomů. Není bez zajímavosti, že Carl E. Wiemann byl studentem
Theodora W. Hänsche, který s Hallem sdílí druhou část Nobelovy ceny.
John L. Hall získal několik dalších cen, například cenu
Maxe Borna udělovanou
Americkou optickou společností.
Theodor W. Hänsch (1941)
Theodor W. Hänsch je německý fyzik, který v roce 1970 vynalezl nový typ laseru
emitující fotony s extrémně vysokým
spektrálním rozlišením (energie jednotlivých fotonů byla dána s relativní
přesností 10−6). Takový laser umožnil velmi přesné měření
frekvencí přechodu v Balmerově sérii. Později metodu zdokonalil a měřil
frekvenční přechody v Lymanově sérii s relativní přesností 10−12.
Na konci 90. let spolu s Johnem L. Hallem
vyvinul novou laserovou metodu měření frekvence (tzv. optický frekvenční hřeben),
se kterou lze dosáhnout relativní přesnosti měření frekvence 10−15.
Theodor W. Hänsch vystudoval Univerzitu v Heildelbergu a v roce 1969 zde získal PhD.
V letech
1975 až 1986 se stal profesorem Stanfordské univerzity v Kalifornii v USA. V roce 1986 se
vrátil do Německa a stal se ředitelem Ústavu kvantové optiky při MPI (Max Planck
Institute). Tuto pozici zastává dodnes. Současně je profesorem
experimentální fyziky a laserové spektroskopie na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána
v Mnichově.
V roce 1989 získal nejvyšší německé vědecké ocenění –
Leibnitzovu cenu. V roce
2005 také ve Frankfurtu obdržel cenu Otto Hahna.
Fórum – diskuze k tomuto
bulletinu
Odkazy
|
