8. Druhy blesků
K nejčastějším bleskům patří výboje uvnitř mraku nebo mezi různými mraky. Na jeden blesk mezi mrakem a zemí připadnou tři až čtyři blesky uvnitř mraků nebo mezi mraky. Pokud se mrak rychle pohybuje, jednotlivé výboje probíhající v jednom kanálu oko nerozliší a nám se zdá, že vidíme plošný blesk.
Z blesků mezi mrakem a zemí tvoří 90 až 95 procent blesky, které vycházejí z dolní záporné hrany mraku a míří směrem k zemi. Někdy je nazýváme blesky se zápornou polaritou. V pěti až deseti procentech vznikne blesk s kladnou polaritou. Z horní vrstvy mraku vychází kladný předvýboj a ze země záporný předvýboj. Tyto atypické blesky většinou míří ve vodorovném směru i několik kilometrů a teprve poté se skloní k zemi. V místě, kde se oba předvýboje spojí a udeří blesk vůbec nemusí být bouřka. Někdy hovoříme o blesku z čistého nebe. Základní výboj míří od země k mraku, teprve zpětný výboj, který zahřeje hlavní kanál, míří z mraku na zem. Blesky s kladnou polaritou jsou, co se proudu týče, o řád silnější než blesky se zápornou polaritou a trvají přibližně desetkrát déle. Jsou nejčastější příčinou lesních požárů. Často se vedou diskuze, zda jsou dnešní letadla vůči bleskům s kladnou polaritou dostatečně chráněna. Doufejme, že ano. Blesky s kladnou polaritou jsou doprovázené velkým množstvím rádiových vln. Směr blesku a tím jeho polaritu snadno určíme ze směru jeho větvení.
Podle tvaru můžeme blesky dělit na plošné, rozvětvené, vidlicovité, perlové, pavučinové a jiné. Existují ale i výboje vedoucí z horní vrstvy bouřkového mraku směrem vzhůru k ionosféře. K nejznámějším patří tzv. modré výtrysky, které míří z výšky přibližně 15 km do výšky 45 až 50 km. Mají charakteristické modré zabarvení, nejužší část je na horní vrstvě mraku a blesk se postupně rozšiřuje směrem do stratosféry. Na existenci různých barevných blesků ve vysokých výškách upozorňovali piloti letadel už velmi dávno. Nikoho to ale příliš nezajímalo. Seriozní výzkum započal až v 90. letech 20. století, kdy byly tyto blesky nafilmovány z raketoplánu. Nyní se zkoumají i z Mezinárodní vesmírné stanice. Na dolním okraji ionosféry, ve výšce 80 až 90 kilometrů, se objevují různé načervenalé výboje, některé vypadají jako příšerky visící za hlavu z ionosféry dolů, proto se jim začalo říkat červené přízraky. Kolem nich se vytvářejí zářící kruhové oblasti, tzv. elfové nebo přízračná halo. Mechanizmus vzniku těchto, z lidského hlediska velmi atypických blesků, je zatím nejasný.
Zcela jiný druh blesků vzniká v prašném prostředí, kde se může snadno vytvářet statický náboj. Jde například o prachová oblaka nad sopkami, prachové bouře v pouštích nebo dým nad lesními požáry. I tady je vhodné prostředí pro vznik výboje podobného blesku, jehož vodivý kanál má délku ve stovkách metrů. U lesních požárů jde svým způsobem o kladnou zpětnou vazbu. Lesní požár vytvoří prach a dým nad hořícím porostem a v něm iniciované blesky pomáhají požár udržovat.
Blesky jsou také velmi rozšířeným jevem u všech planet ve sluneční soustavě, které mají atmosféry. Byly detekovány na Venuši, Jupiteru, Saturnu, Uranu i Neptunu. Nejprozkoumanější jsou na Venuši a Jupiteru.
Světelné a elektromagnetické záblesky na Venuši byly detekovány už při letech sondy Veněra 11 v roce 1978, která měla jak orbitální, tak přistávací část. Blesky na Venuši pozorovaly i další sondy – Pioneer Venus, Galileo, která prolétla kolem Venuše v roce 1990 a Venus Express, která je u Venuše je od roku 2006. Atmosféra Venuše je zcela odlišná od zemské atmosféry, obsahuje 96 % oxidu uhličitého a silný skleníkový efekt ohřívá povrch planety až na 480 °C. Povrchový tlak je 90 atmosfér, tedy devadesátkrát vyšší než na Zemi. I přes zcela odlišné podmínky je intenzita blesků a jejich prostorové rozložení obdobné situaci na naší planetě. Zatím nejcitlivější přístroje pro sledování atmosférických jevů jsou umístěny na evropské sondě Venus Express, která byla na protáhlé oběžné dráze kolem Venuše od roku 2006 do roku 2008. V roce 2008 byla oběžná dráha snížena tak, aby bylo možné pozorovat brzdění sondy o atmosféru. Mise je zatím prodloužena do konce roku 2012.
Jupiter je oproti Zemi a Venuši zcela jiným světem. Jde o obří plynokapalnou planetu složenou převážně z vodíku a hélia, jejíž hustota je pouhých 1,4 g/cm3, tedy srovnatelná s hustotou vody. Hmotnost Jupiteru je 318krát větší než hmotnost Země, objem 1 400krát větší. Na Jupiteru byly detekovány blesky podobné atypickým bleskům z horních vrstev zemské atmosféry (modré výtrysky, červené přízraky). Proudy v blescích jsou na Jupiteru desetkrát až stokrát vyšší než na Zemi. K výzkumu blesků na Jupiteru nejvíce přispěla sonda Galileo. U Jupiteru byla od roku 1995 do roku 2003, kdy byla záměrně svržena do atmosféry planety. Zajímavé snímky pořídila i sonda New Horizons, která kolem Jupiteru prolétla v roce 2007 a dnes míří k Plutu.
Zcela stranou našeho vyprávění o blescích jsme záměrně ponechali kulový blesk. Tento fenomén jitřící obrazotvornost laiků i odborníků stojí za samostatné povídání, a proto se mu budeme věnovat v některém z příštích pokračování této rubriky.