Aldebaran bulletin

Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie.
Vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze
Číslo S1 (vyšlo 5. května, ročník 1 (2003)
© Copyright Aldebaran Group for Astrophysics
Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno.
ISSN: 1214-1674,
Email: bulletin@aldebaran.cz

Hledej

Great Zimbabwe – Velké kamenné město

Pavel Břichnáč, Petr Kulhánek

vlajka

Nejrozsáhlejší vykopávky na jih od Sahary jsou svědkem dávné civilizace lidu Shona, která mezi 9. a 14. stoletím vybudovala bohaté a mocné královské kamenné město Great Zimbabwe ovládající široké okolí. Samo slovo zimbabwe je shonského původu a znamená „kamenné domy“. V patnáctém století začala moc a sláva tohoto království upadat a rozpadající se panovnické rody začaly zakládat samostatné státy. Až v 16. století, v době přílivu Portugalců hledajících zlato krále Šalamouna, se státy lidu Shona spojily v jediný stát Rozwi, který pokrýval více jak polovinu dnešní Zimbabwe. Jeho nadvládu nad oblastí ukončili až v roce 1834 nájezdníci kmenů Ndebele (tzn. ti, kdož nosí dlouhé štíty), kteří zemi z jihu napadli, úkladně zavraždili panovníka a založili nový stát Ndebele. Dnešní Zimbabwe je směsicí národností Shona (75%), Ndebele (18%) a Evropanů (2%) a současný název země připomíná slavné království, kterému je věnován tento článek.

Great Zimbabwe

Republika Zimbabwe je vnitrozemským státem, který vznikl v roce 1980 na území původní Jižní Rhodesie (1911-1964), pozdější Rhodesie (1964-1979) a velmi krátce Zimbabwské Rhodesie (1979-1980). Zemi ovlivnili v novodobé historii především portugalští obchodníci, kteří tudy procházeli již od 16. století a později britští kolonizátoři. Zimbabwe získala nezávislost v roce 1980, kdy byla ustavena parlamentní demokracie a v čele stanul prezident Robert Mugawe. Oficiálním jazykem zůstala angličtina, domorodci však používají řadu různých nářečí, která jsou směsicí původních jazyků a dnešní angličtiny. Hlavním městem je Harare (dříve Salisbury) a základní jednotkou měny se stal zimbabwský dolar (všichni mu zde říkají zimdolar). Po získání samostatnosti se změnil název země z Rhodesie na Zimbabwe. Tím chce dnešní Zimbabwe poukázat a snad i navázat na slavnou minulost regionu z doby rozkvětu civilizace lidu Shona. Symboly civilizace Shona se staly součástí státní vlajky, jsou zobrazeny na mincích i bankovkách a dostaly se samozřejmě i na vízum poskytované tu a tam cizincům.

Samotný komplex ruin a vykopávek se nachází ve střední Zimbabwe, v blízkosti městečka Masvingo a rozprostírá se na ploše téměř 7 km2. Podobných zbytků měst je na území Zimbabwe a Mosambiku známa přibližně stovka. Žádné z nich svou rozlohou a slávou nemůže konkurovat Great Zimbabwe, v němž prý žilo na 20 000 obyvatel. Toto město bylo důležitým obchodním centrem středověké jižní Afriky, kterou ovládalo po dvě století.

mapa

V 16. století ruiny objevili španělští obchodníci. Kolem královského města se vytvořilo mnoho pověstí. Některé tvrdily, že jde o sídlo královny ze Sáby či krále Šalamouna, jiné, že stavby vytvořili Egypťané, Féničané, Arabové, Římané nebo dokonce Hebrejci. Nechyběly samozřejmě zkazky o ukrytém pokladu nesmírné hodnoty a zejména v 19. století se ho mnoho hledačů pokladů pokoušelo nalézt. Jediným výsledkem ale bylo soustavné poškozování památek nesmírné historické hodnoty. Teprve na počátku 20. století dokázal na základě vykopávek anglický archeolog David Randall-MacIver se svou kolegyní Gertrudou Caton-Thompson, že ruiny mají zdejší původ a svědčí o mimořádné vyspělosti civilizace lidu Shona. Nalezené vykopávky čínské keramiky dynastie Ming (1368-1644) navíc dokládají čilý obchodní ruch tohoto středověkého afrického města.

Naše cesta za historií

Cílem čtyřčlenné expedice z katedry fyziky elektrotechnické fakulty ČVUT původně vůbec nebylo poznávání historie jižní Afriky, ale zatmění Slunce 21.6.2001 v Zambii. Ale když už jsme vážili tak dlouhou cestu, rozhodli jsme se poznat něco více než nám velela naše profese. A tak cesta za zatměním pokračovala k Viktoriiným vodopádům na hranici Zambie a Zimbabwe a dále k pozůstatkům civilizace lidu Shona.

Cestu od Viktoriiných vodopádů jsme absolvovali vlakem třetí třídy. Byl to úžasný zážitek, neboť 450 km jsme urazili za neuvěřitelných osmnáct hodin. Cestovat takovýmto způsobem může opravdu jen člověk, který má dostatek času. Průměrná rychlost pak vychází pod třicet kilometrů za hodinu a to uznejte není pro normálního smrtelníka únosné. Musí se však nechat, že nás vlak levně a bezpečně dopravil do Bulawaya v centru Zimbabwe. Rádi bychom ale dojeli ještě téhož dne do Masvinga, v jehož těsné blízkosti ruiny a vykopávky Great Zimbabwe jsou.

Cestování autobusem není obvykle tak zdlouhavé, ale najít na autobusovém nádraží v Bulawayu takový dopravní prostředek, který je provozuschopný a ještě jede vaším směrem, je opravdu velmi těžké. Autobusové nádraží připomíná spíše hliněný dvoreček, kde je spousta obchodníků a občas pojízdných plechových krabic. Všude je neuvěřitelný mumraj a nikde žádné informace nebo dokonce jízdní řády. Tu prodává stařenka vypasené různobarevné červíky, tam zase malý chlapec nabízí sklizené ovoce. Lidé jsou přátelští, a tak se nám podařilo během patnácti minut najít správný autobus. Takový komfort tu již dlouho nebyl, měli jsme pro sebe každý dvě sedačky na sezení a dokonce místo i na své zavazadlo. Zato hudba, linoucí se z reproduktorů v autobuse po celých šest hodin jízdy, již tak příjemná nebyla. Zprvu jsme veselé melodie kvitovali s povděkem, ale po třech hodinách jsme už nerozeznali, jestli nám řidič nepouští jednu a tu samou písničku stále dokola. Ke konci jízdy jsme byli, především hudbou, velmi unaveni a v cílové stanici jsme náš autobus rádi opustili.

    

Krásná africká holčička. Potkali jsem ji na cestě k vykopávkám

    

Nalevo: Mumraj na nádraží v Bulawayu. Napravo: Je libo pražené červíky? Neváhejte!

Ubytovali jsme se u Backpackers v Masvingu (dříve Fort Victoria). Ubytování bylo velmi levné a dokonce i s jídlem. Cena za čtyřlůžkový pokoj byla něco přes sedm amerických dolarů. Po důkladném odpočinku jsme následujícího dne vyrazili směrem ke Great Zimbabwe.

Po půlhodince cesty černošským mikrobusem jsme dorazili přímo na místo. Ještě než jsme došli ke vstupní bráně, uvítali nás drzí kočkodani. Poskakovali úplně všude a keře a menší stromy, které lemovaly rozbitou asfaltku, se pod jejich dovádějícími tělíčky pěkně ohýbaly. Když jsme dorazili ke vstupní bráně a zaplatili vstupné, najali jsme si průvodce. Byl to mladý černošský chlapec. Říkal, že studuje na místní universitě historii a prováděním po Great Zimbabwe si přivydělává na studium. Byl vysoký, štíhlý a mluvil lámanou angličtinou, na kterou nám chvilku trvalo si zvyknout. Dozvěděli jsme se ale spoustu zajímavých informací a dnes víme, že prohlídka bez průvodce by neměla vůbec smysl.

Čilí obchodníci v blízkosti vykopávek
prodávali i brzo po ránu

Akropole

Nejstarší částí Great Zimbabwe je Akropole (Hill Complex). Jde o žulový kopec vyčnívající asi 80 metrů nad okolní terén. Původní obyvatelé dokonale využívali členitého terénu a stavěli své domy z opracovaných žulových bloků bez použití jakéhokoli pojiva. Neznali klenbu a tak nad vchody do různých prostranství můžeme najít obří žulové kvádry sloužící jako překlad. Některé stavby splývají se skalními stěnami a tak jen podtrhují smysl pro estetičnost původních obyvatel a jejich vynalézavost. Archeologické výzkumy ukazují, že první kameny zde byly položeny již kolem roku 900 n. l., nejčilejší stavební ruch je datován kolem roku 1250. Když procházíme podél vstupní brány pod kopcem, začíná průvodce vyprávět. Dozvídáme se, že kopec sloužil jako duchovní a náboženské centrum města a pořádaly se zde různé obřady, které řídil buď přímo král nebo vysoká šlechta. Možná právě zde bylo sídlo krále. Stoupáme vzhůru a obdivujeme křivolaké uličky vyhlodané v pevné žule neúprosným tokem času. Chodníčky postavené dávnými obyvateli pro krále, vydržely zachovány i pro nás. Jsme asi v polovině kopce a teprve nyní nás průvodce upozorňuje na krásný pohled, který se nám otevřel. Velmi dobře vidíme pod kopcem Velké opevnění, které navštívíme později. Téměř pod vrcholem se zastavujeme v bývalé královské přípravně pokrmů. Pod proutěným přístřeškem jsou uloženy hliněné a kamenné nádoby, mlýnek na obilí a další věci z bývalé kuchyně. Po krátkém odpočinku vyrážíme dále. Netrvá dlouho a jsme na vrcholu. Je to oblé místo z něhož je nádherný výhled na všechny strany. V dáli se poledním slunci třpytí hladina jezera. Z něho čerpali obyvatelé vodu na závlahu i pro svou spotřebu. Při té příležitosti se také dozvídáme, že král měl kdysi dvě stě žen, z nichž pouze jedna mu dělala v noci společnost, zatímco zbylé musely nosit vodu do kopce.

    

Nalevo: Vstupní brána před Akropolí. Napravo: Chodníček, po kterém
kdysi kráčel mocný král

Na hradbách nejvyšší části sídla byla vztyčována dřevěná soška posvátného ptáka (soapstone bird). Tento pták měl určitě rituální význam, možná dávní obyvatelé věřili v jeho nadpřirozenou moc ochránit sídlo. To jsou ale jen dohady, skutečná funkce sošek tohoto ptáka není známa. Dochovalo se jich celkem osm, většina je vystavena v muzeu přímo v areálu Great Zimbabwe. Jedna z nich byla přijata jako národní symbol nezávislé Zimbabwe. Nachází se na státní vlajce a některých bankovkách a mincích této africké země. Hologram ptáka jsme také nalezli na zimbabwském vízu.

Nalevo: Detail rubu mince s posvátným ptákem, státním symbolem dnešní Zimbabwe.
Napravo: Detail posvátného ptáka, který je součástí státní vlajky Zimbabwe.

Při sestupu procházíme kolem nevelké jeskyně, která sloužila k vyvolávání rozkazů do vesnice pod Akropolí. Jeskyně má tvar obřího přírodního megafonu a průvodce nám ihned předvedl, jak to dříve fungovalo. Zahalekal cosi a asi po minutě se odněkud z protějšího svahu ozvala pro nás nesrozumitelná ozvěna. Jen průvodce se pousmál. Další zastávkou je místo, které sloužilo jako kuchyně. Ve vysoké skalní stěně tyčící se nad malým pláckem, byla trhlina. Ta prý sloužila jako přirozený komín z kuchyně umístěné pod skalním převisem. Bohužel vlivem času došlo k tomu, že rovina země zcela splynula s původním stropem výklenku a proto si kuchyňku můžeme jen představovat. Komín je však dobře patrný a tak průvodci věříme. Nedaleko zastavujeme a skláníme se u malé zídky. Na kamenech jsou drobné barevné tečky. Ty slouží dnešním restaurátorům k tomu, aby rozebranou a opravenou zeď dali zpět na původní místo v nezměněném stavu. Nejdříve nám to není jasné, protože jsme si celou dobu mysleli, že tato část ruin je původní a novodobou civilizací nedotčená, ale při odchodu vidíme dělníky na lešení, jak staví popadané zdi.

megafon

Přírodní megafon. Odsud král vyvolával své rozkazy.
Náš průvodce pro tuto chvíli roli krále převzal.

Velké opevnění

Nedaleko Akropole, v údolí mezi svahy okolních kopců, se nachází Velké opevnění (Great Enclosure). Jedná se o největší středověkou stavbu v subsaharské Africe. Na celém africkém kontinentu jsou většími jednotlivými stavbami jen egyptské pyramidy. Není zcela jasné, k čemu stavba sloužila, nejpravděpodobněji mohlo jít o kultiště. Některé prameny se zmiňují o tom, že zde mohl být umístěn královský palác. Hledačům pokladů se podařilo zničit příliš mnoho a dnešní archeologové nemají dostatek podkladů.

Nejmonumentálnější částí stavby je vnější opevnění. Obvod zdiva je 250 metrů, zdi jsou až 11 metrů vysoké a v základech 5 metrů široké. Průměr vnějšího opevnění je přibližně 100 metrů. Souběžně s vnějším opevněním se táhne další opevnění, které již není tak vysoké. Mezi jednotlivými opevněními lze pohodlně projít. Vše je stavěno, podobně jako Akropole, z žulových kvádrů bez použití malty. Odhaduje se, že na stavbu obou částí opevnění byl spotřebován přibližně milión žulových kvádrů. Stavba Velkého opevnění začala na počátku 14. století a trvala více jak sto let.

    

Nalevo: Pohled na Velké opevnění z Akropole. Napravo: Mezi vnějším
a vnitřním opevněním se dá pohodlně projít

    

Nalevo: Je toto zbytek prastaré astronomické observatoře? Napravo: Kamenná věž
uvnitř opevnění. Nachází se na některých bankovkách a mincích.

Uvnitř opevnění jsou stavby, jejichž význam je zcela zřejmý. Měly sloužit náboženským účelům a podporují domněnku o středověkém kněžském kultišti. Ve východní části jsou vztyčeny ploché kameny. Náš průvodce nám však nedokázal říci, k čemu měly sloužit. Domníváme se, že mohlo jít o astronomickou pozorovatelnu, podobně jako je tomu u obdobných nálezů v Evropě.

Největší vnitřní stavbou je podivná kuželovitá kamenná věž. Stejně jako ostatní stavby je tvořena volně loženými opracovanými kameny. Věž má přibližně kruhový půdorys, k horní, poněkud poškozené části se zužuje. Poškození mají pravděpodobně na svědomí hledači pokladů. Předpokládá se, že vrchol věže byl bohatě ozdoben. Její výška je 11 metrů a základna necelých 5 metrů. Věž je celá vyplněna stavebním materiálem a není podsklepena. Na protilehlých stranách věže jsou dva vzrostlé stromy. Obrázek věže s oběma stromy se nachází na některých zimbabwských mincích a bankovkách. Účel této stavby není znám, mohlo jít o obří symbol mužské plodnosti, který sloužil náboženským účelům (alespoň to tvrdil náš skvělý průvodce).

Průvodce nám zpestřoval procházku mezi majestátnými zdmi pověstmi o ukrytém zlatém pokladu, ale dosud se žádný takový nenašel. Na počátku dvacátého století spadla část zdi nad vchodovou bránou a tak jí archeologové za pomoci zedníků opravili. Neuplynulo ani deset let a zeď se opět zřítila. To dokládá jen velikou zručnost dřívějších stavitelů a úplnou neschopnost těch současných. Jen doufáme, že historický klenot, jakým Great Zimbabwe bezesporu je, nenechají místní orgány úplně zchátrat a spadnout. Je sice pravda, že byl komplex Great Zimbabwe prohlášen roku 1986 národní památkou, ale finance věnované státem na opravy a údržbu jsou zjevně nedostatečné. Tyto ruiny by si určitě zasloužily větší publicitu a šetrnost. Vždyť už tu stojí přes tisíc let!

Skanzen

Nedaleko Akropole se nachází malá vesnička původních obyvatel Shona. Jde spíše o skanzen, neboť ve vesničce asi nikdo nebydlí a lidé, které jsme tam viděli, jsou jen součástí oné „atrakce“.

Hliněné domečky se střechou z proutí vypadají úplně stejně jako ty z dokumentárních filmů o Africe. Zdi tvoří konstrukce z proutí a rákosu, mezery jsou vyplněny hlínou, která na slunci rychle ztvrdne. Na takovéto válcové podstavě sedí střecha zhotovená ze stejného materiálu. Uprostřed je díra sloužící k odvodu kouře z centrálního ohniště. Tento otvor se v případě nepříznivého počasí nechal zavřít dřevěnou deskou. Chýše byla vybavena i hliněným nádobím. Mezi skromnými příbytky pobíhaly malé děti, ale celé nám to připadalo jako velké divadlo. Ve vesnici je na dvacet chýší, ale viděli jsme pouze čtyři ženy a dvě malé děti. Nebylo nám moc jasné, k čemu jim slouží tolik příbytků. Pak nás napadlo, že prodejci u silnice nedaleko vstupní brány bydlí přes sezónu v hadrových stanech a když mají vyděláno tolik peněz, aby přežili zimu, přestěhují se do vesnice.

Ženy ve vesnici si vydělávají tancem a hudbou. Za malý obolus nám pěkně zahrály a zatančily. Když není zrovna na blízku žádný turista, vyrábí různé cetky, které pak za pakatel prodávají. I my jsme si koupili ze dřeva vyřezané lžíce a kamenné slony. Při placení na nás koukali jak na boháče. Životní úroveň je tam mizerná a ve vesnici vládne chudoba. Po shlédnutí tanečního vystoupení těchto „žen v domácnosti“ jsme si s průvodcem podrobně prohlédli jednu z chýší. Pro Evropana to byl jistě zajímavý zážitek.

    

Pohled na skanzen z Akropole. Napravo: Domorodá žena s dítětem.
Za drobný obolus nám ráda zatancovala.

Odjezd za dalším dobrodružstvím

Po prohlídce Great Zimbabwe jsme se ještě jednou vyspali v blízkém městečku Masvingo. Druhý den nás čekal odjezd do Jižní Afriky. Šokem bylo zjištění, že autobusy na hranice jsou na týden dopředu beznadějně vyprodány a vlakem se na hranici dostat nelze. Po mnoha dotazech na místní obyvatelstvo nám bylo řečeno, že po setmění prý snad něco pojede od čerpací stanice tam někde za městem. Inu, vydali jsme se tím směrem a doufali, že něco pojede. Čekali jsme tam dvě, tři, čtyři hodiny a stále nic. Jen otrlí černoši stopovali kamiony. Jednomu se dokonce podařilo stopnout tirák a naložit na něj několik desítek pytlů s avokádem. Řidiči to vůbec nepřišlo divné a klidně ho s tím vším svezl. To se opravdu může stát jen v Africe. My jsme takové štěstí neměli a tak jsme si na náš dopravní prostředek museli ještě chvilku počkat. Nechali jsme se inspirovat stopujícími černochy a stopování jsme zkusili také. Po chvíli to vyšlo. Přijel mikrobus, z něj vystrčil hlavu človíček a ptal se, kdo kam jede. Směrem na hranice chtělo osm lidí a na druhou stranu zhruba polovina. Řidič se zamyslel, podrbal na hlavě a řekl: „Pojedu se domu navečeřet a za půl hodiny jsem tady“. A tak se stalo. Netrvalo to sice půl hodiny, byla to další hodina čekání, ale to už nám bylo jedno. Už jsme spokojeně seděli v mikrobusu a ujížděli směrem k hranicím.

Věděli jsme, že se nám je podaří překročit až ráno (hranice jsou zavřeny od deseti večer do šesti ráno). Stihnout to bylo nemožné. Řidič se snažil, ale v rychlosti 90 km/h se mikrobus choval dost nevyzpytatelně. Z výfuku občas vyšlehly plameny a okny dovnitř strašně foukalo. Teprve tehdy jsme pochopili, proč má řidič kolem hlavy omotanou dvoumetrovou šálu. Vlála za ním a my jsme mu ji jen tiše záviděli. Teplota v noci klesá k nule a v mikrobusu bez postraních skel byla opravdu velká zima. Těsně před hranicemi jsme vjeli do husté mlhy. Nebylo vidět ani na krok, ale přesto jel řidič omotán vlající šálou asi padesátkou. Trochu jsme se báli. Když mlha zhoustla ještě více a nebylo vidět ani na špičku nosu, vyklonil se spolujezdec a začal svítit baterkou na krajnici, neboť mikrobus nedisponoval takovou vymožeností, jakou jsou světla. A ani o stěračích nelze říci, že by spolehlivě fungovaly. Ke stírání zamlženého přední skla se osvědčila již ona zmiňovaná šála. Když bylo nejhůř, vyklonil se řidič z okénka a otíral sklo šálou. Spoluřidič měl jen kus hadru, ale otírání skla zvládal mistrně. Když už mlha opadla a my jsme jeli stále velmi pomalu, upozornil nás jeden místních poměrů znalý člověk, že jsou zde toulaví osli, kteří prý dokáží pěkně pomuchlat předek automobilu. Jeli jsme už v klidu, protože jsme už vlastně nikam nespěchali a pokud sjedeme do příkopu, do rána snad tu plečku vytáhneme. Už se nám dříve stalo, že se autobusu rozbila spojka a řidič a jeho spolujezdci ji dokázali do dvou hodin opravit. Teď nás čekala jen ta strašná byrokracie a nevrlí úředníci na hranicích. Do otevření hranic zbývalo ještě několik hodin a tak jsme si v mikrobusu nedaleko hranice někde na odstavném parkovišti schrupli (tedy jestli to tak lze říci, zuby nám jen drkotaly a od pusy se nám kouřilo - taková tam byla zima).

Před šestou jsme vzbudili řidiče s tím, že bychom už mohli jet, ale on nám vysvětlil, že je na něj vydán zatykač a že se do prostoru v blízkosti hranic vůbec nesmí přiblížit. Nezbývalo než dojít asi deset kilometrů s plnou bagáží pěšky. Pak nás už čekal jen přechod přes hranici, naštěstí však nebyl zdaleka tak zdlouhavý, jako některé předchozí. Na celnici byla příjemná černoška a byla velmi zvědavá, kde že ta Česká Republika, odkud pocházíme, je. Bylo obtížné jí vysvětlit, že je to v srdci Evropy, když nevěděla, kde je Evropa. Ale zarazilo nás, že znala Československo a Havla. Dali jsme jí na památku nějaké české mince, rozloučili jsme se s ní a opustili Zimbabwe.

Epilog

Cesta do Zimbabwe není pro Čecha vůbec jednoduchá. Česká republika je na seznamu zemí, kterým nesmějí být víza vystavena na hranicích a tak si je musíte opatřit předem. U nás ale neexistuje zimbabwský zastupitelský úřad a tak jsme faxem bombardovali zastupitelské úřady sousedních zemí. V Berlíně nám ochotně sdělili, že máme přijet a na týden jim odevzdat naše pasy a oni víza vyřídí v hlavním městě Harare. Co máme v Berlíně dělat týden bez pasů nám již ale neporadili. Ve Vídni bylo jednání schůdnější. Pasy jsme odevzdali v devět ráno a téhož dne ve dvě odpoledne byla víza vyřízena přesně podle slibu v obdrženém faxu. Jen nevíme, zda šlo o normální postup nebo o výjimku pro naší expedici za zatměním.

Rudá pěticípá hvězda na vlajce v nás vzbuzovala nepříjemné asociace, stejně jako široký zoraný hraniční pás s ostnatými dráty hlídaný vojáky se samopaly. Ani čtyřhodinový přechod hranice nevěstil nic dobrého. Samotný pobyt v Zimbabwe byl ale zcela bezproblémový a lidé mimořádně příjemní. Zimbabwe je krásná země s nádhernou přírodou a bohatou historií. Při odjezdu jsme na hranici povinně museli vyplnit mnohastránkový formulář o našem pobytu. V jedné kolonce byla otázka: „Cítili jste se v naší zemi bezpečně a doporučili byste návštěvu Zimbabwe svým přátelům?“. S klidným srdcem jsme zatrhli odpověď „Ano“.

Valid HTML 5 Valid CSS!

Aldebaran Homepage