Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA (Aldebaran Group for Astrophysics) Číslo 16 – vyšlo 19. dubna, ročník 22 (2024) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

16/2024

Rozvoj života v prehistorických mořích

Adam Prášek

Když se řekne pravěk, vybaví si většina lidí dinosaury. Historie vývoje naší planety ale skýtá i mnohem pozoruhodnější tvory, a to na samém úsvitu mnohobuněčných druhů. První zvířata se na Zemi pravděpodobně objevila v období označovaném jako kryogénKryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů. (před 720 až 635 miliony lety), kdy došlo k velkému zalednění planety. Navzdory těmto nepříznivým podmínkám došlo po rozmrznutí planety, na začátku období označovaného jako ediakaraEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období. (před 635 až 539 miliony lety), k překotnému vývoji mnoha jednoduchých živočichů. Ediakarská fauna byla ale poměrně chudá a její zástupci byli jen poměrně primitivní organizmy. Nicméně v následujícím období kambriaKambrium – nestarší období prvohor, probíhalo před 539 až 485 miliony lety. Došlo k prudkému vývoji života, jehož pozůstatky nacházíme zkamenělé v podobě různých fosilií. Období je pojmenováno podle latinského označení Walesu (Cambria), v němž se nachází mnoho geologických vrstev z této éry. (před 539 až 485 miliony lety) došlo k něčemu neočekávanému – ve fosilních pozůstatcích nacházíme v tomto období obrovské množství druhů. Událost označujeme jako kambrickou explozi, při níž se v průběhu několika desítek milionů let objevila většina dnešních říší.

Umělecká představa kambrického oceánu. Nahoře vidíme anomalocaryse, vrcho­lového predátora své doby. Na mořském dně se pak pohybuje vivaxia, tvor jenž může připomínat dnešní ježovku. Zdroj: Pinterest, Karen Carr.

Kambrium – nestarší období prvohor, probíhalo před 539 až 485 miliony lety. Došlo k prudkému vývoji života, jehož pozůstatky nacházíme zkamenělé v podobě různých fosilií. Období je pojmenováno podle latinského označení Walesu (Cambria), v němž se nachází mnoho geologických vrstev z této éry. Ediakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období. Kryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů. Sturtské zalednění – zalednění většiny planety v kryogénu, které proběhlo před 720 až 660 miliony let. Pojmenováno je podle australské řeky Sturt a ná­rod­ní­ho parku Sturt Gorg s geologickými útvary z tohoto období. Marinojské zalednění – zalednění většiny planety v kryogénu, které nás­le­do­va­lo po sturtském zalednění v období před 650 miliony až 635 miliony lety. Poj­me­no­vá­no je podle pobřeží na periferii australského Adelaide. Tímto za­led­ně­ním končí kryogén a začíná období oteplení – ediakara. Tonium – jedna ze tří závěrečných period starohor, je datována do období před miliardou až 720 miliony let. Po toniu následoval kryogén a poté ediakara, kterou starohory končí.

éra	perioda	miliony let	charakteristika
prvohory	⋮	⋮	⋮
	kambrium	539–485	expanze života složitější organizmy
pozdní starohory	ediakara	635–539	oteplení planety vývoj organizmů
	kryogén	720–635	zalednění (2×) rozpad Rodinie
	tonium	1000–720	vznik Rodinie houba Otavia

Sněhová koule – největší doba ledová v historii planety

Ačkoli život na naší planetě existuje již přes dvě miliardy let, tak se mnohobuněčné organizmy objevily až relativně pozdě – v období, kterému říkáme kryogénKryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů.. Probíhalo před 720 až 635 miliony let a jednalo se o dobu výrazného zalednění. Není jasné, zda zamrzla celá planeta, nebo zůstal pás moře na rovníku, jedná se však nepochybně o jedno z největších zalednění Země – k této události dokonce došlo dvakrát: sturtské zaledněníSturtské zalednění – zalednění většiny planety v kryogénu, které proběhlo před 720 až 660 miliony let. Pojmenováno je podle australské řeky Sturt a ná­rod­ní­ho parku Sturt Gorg s geologickými útvary z tohoto období. probíhalo před 720 až 660 milony lety a následné marinojské zaledněníMarinojské zalednění – zalednění většiny planety v kryogénu, které nás­le­do­va­lo po sturtském zalednění v období před 650 miliony až 635 miliony lety. Poj­me­no­vá­no je podle pobřeží na periferii australského Adelaide. Tímto za­led­ně­ním končí kryogén a začíná období oteplení – ediakara. začalo někdy před 650 miliony lety a skončilo na přelomu kryogénuKryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů. a ediakaryEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období., tj. před 635 miliony lety. Země tehdy vypadala jako sněhová koule. Jedná se o období, z něhož pochází první fosilie hub a živočichů. Samotné zalednění však není až tak výjimečné – během neoproterozoika, které začalo před miliardou let a trvalo až do konce ediakary, nastalo zalednění hned několik.

Není jasné, co zalednění způsobilo, ale pravděpodobně se jednalo o kombinaci více efektů – v tomto období byl výkon Slunce přibližně o sedm procent nižší než dnes. To nevypadá jako mnoho, ale může to stačit k tomu, aby v kombinaci s dalšími efekty, jako je například úbytek oxidu uhličitého, který spotřebovávaly sinice žijící na Zemi již miliardy let, došlo k nekontrolovanému ledovcovému jevu (anglicky „icehouse effect“, opak skleníkového jevu). Při ochlazení planety dojde nejprve k zalednění kolem pólů. OdrazivostAlbedo – míra odrazivosti povrchu tělesa. Jde o poměr dopadajícího a odraženého elektromagnetického záření vyjádřený zpravidla v procentech nebo desetinných číslech. Pokud není specifikováno jinak, jde o viditelné světlo a kolmý dopad. Například albedo sněhu je 90 % (0,9), albedo oceánů maximálně 10 % (0,1), Země má celkové albedo 31 % (0,31) a Měsíc 12 % (0,12). ledu je ale větší než odrazivost tekuté vody, což vede ke kladné zpětné vazbě a dalšímu ochlazování celé planety.

Umělecká představa zamrzlé země v období kryogénu. Není jasné, zda planeta zamrzla úplně, nebo na rovníku zůstal pás tekuté vody. Samotné zamrznutí lze doložit nálezy hornin, které prehistorické ledovce vlekly napříč celou planetou – nalézáme je po celém světě a ve všech zeměpisných oblastech. Zdroj: Science, Julio Lacerda, Studio 252MYA.

Nestarší mikroskopické organizmy

Stromatolity jsou nejstarší mikroskopické organizmy na Zemi. Produkují látky, které spolu s pískem tvoří pevné struktury pozorované už v horninách archaika – období před 4 až 2,5 miliardami let. Zdroj: Shark Bay world heritage.

Nejstarší fosilií mnohobuněčného života je Otavia. Jedná se o houbu ze starohorní periody toniumTonium – jedna ze tří závěrečných period starohor, je datována do období před miliardou až 720 miliony let. Po toniu následoval kryogén a poté ediakara, kterou starohory končí.. Je zřejmé, že první mnohobuněčný život existoval již v tomto období. Nabízí se otázka, jak mohl život následně vydržet v extrémních podmínkách kryogénuKryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů.. Snad mohly organizmy přežít pod tenkou pokrývkou ledu, kam ještě pronikalo sluneční světlo, nebo na povrchu ledových ker. Uvažuje se o existenci pásů tekuté vody na rovníku. Další hypotézy předpokládají, že organizmy přežívaly v blízkosti podmořských termálních oblastí (černých kuřáků).

Třírozměrná rekonstrukce houby Otavia, prvního známého mnohobuněčného organizmu. Její fosilie se nalézají v horninách starých 760 až 550 milionů let. Zdroj: Oleg Kuznetsov, Wikipedia.

Na konci marinojského zaledněníMarinojské zalednění – zalednění většiny planety v kryogénu, které nás­le­do­va­lo po sturtském zalednění v období před 650 miliony až 635 miliony lety. Poj­me­no­vá­no je podle pobřeží na periferii australského Adelaide. Tímto za­led­ně­ním končí kryogén a začíná období oteplení – ediakara. končí kryogénKryogén – předposlední perioda starohor, probíhala před 720 až 635 miliony lety. Došlo k výraznému zalednění celé planety. Před kryogénem bylo období velkého bombardování (častých dopadů meteoroidů a planetek), po kryogénu následovalo období ediakara s výrazným oteplením, které přineslo rychlou evoluci druhů. a začíná ediakaraEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období. – poslední perioda starohor. Předpokládá se, že k tání planety došlo v tomto období v důsledku uvolnění skleníkových plynů do atmosféry. V mladších starohorách existoval na Zemi superkontinent Rodinia. Ten se začal v období před 750 až 633 miliony lety rozdělovat. Rozpad Rodinie byl doprovázen intenzivní sopečnou činností, která uvolňovala do atmosféry značné množství oxidu uhličitého a metanu, což mohlo vést k oteplení planety.

Ediakara je charakteristická nálezy velkého množství mnohobuněčných organizmů. Sice se zatím jedná o jednoduché organizmy omezené na žahavce, houby či ostnokožce, ale je to již výrazný krok vpřed oproti předchozím érám, z nichž jsou nacházeny jen mikrofosilie. Rozvoj života v ediakaře souvisí s oteplením oceánů, kdy jednoduché organizmy mohly najednou osídlovat větší oblasti a vyvíjet se do složitějších struktur, kterým se dařilo v teplých ediakarských mořích.

Ediakara – první rozvoj složitějšího života

Roztáním ledovců začala ediakaraEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období., perioda probíhající před 635 až 540 miliony lety. V tomto období nastal rozvoj mnohobuněčného života – po stovkách milionů let, kdy byl život omezen jen na jednobuněčné organizmy nebo jednoduché houby se najednou objevilo velké množství živočichů.

První ediakarské fosilie byly nalezeny již v roce 1868, ale vědecká komunita je považovala jen za pozůstatky po úniku plynu z dávných hornin. Ve skutečnosti se však jednalo o fosilii druhu Aspidela terranovica, tvora kruhového tvaru. Tehdy panovalo přesvědčení, že složitější život vznikl až v kambriuKambrium – nestarší období prvohor, probíhalo před 539 až 485 miliony lety. Došlo k prudkému vývoji života, jehož pozůstatky nacházíme zkamenělé v podobě různých fosilií. Období je pojmenováno podle latinského označení Walesu (Cambria), v němž se nachází mnoho geologických vrstev z této éry., a proto byly některé fosilie špatně katalogizovány. První seriózní myšlenky o existenci prekambrického života se objevily až v roce 1956, kdy byly objeveny fosilie organizmu Charnia, který připomíná přesličky. Nálezy naznačují, že Charnia žila v hloubkách, kam již nepronikalo sluneční světlo, a proto se nejednalo o rostlinu. Charnia dorůstala dle nalezených fosilií od 1 cm do 66 cm. Charnia byla nejprve řazena jako polyp, dnes se však spíše uvažuje, že se jednalo o tvora odlišného od čehokoli, co dnes známe.

Charnia, první ediakarský organizmus, který byl identifikován. Název období Ediakara je odvozen od Ediakarského pohoří, kde byla Charnia poprvé nalezena. Z Ediakarského pohoří pochází i řada dalších fosilií z tohoto období. Zdroj: Wikipedia, Smith609.

Dalším velmi zajímavým tvorem je Spriggina – jednalo se o článkového živočicha, který by mohl být příbuzný mnohoštětinatých červů, nebo šlo o prvního trilobita. U Sprigginy nelze ani vyloučit, že byla dravá – to by z ní dělalo jednoho z prvních dravců. Dřívější klasifikace ale uvažovaly i rostlinu podobně jako tomu bylo u Charnii. Je patrné, že interpretace těchto fosilií je mimořádně obtížná. Vůbec největším živočichem ediakary byla Dickinsonia – u tohoto tvora nebylo dlouhou dobu známo, zda se jednalo o živočicha, nebo rostlinu. Dickinsonia dorůstala až jednoho metru, což z ní činilo giganta ediakarského moře.

Fosilie Sprigginy, ediakarského tvora, který dorůstal do velikosti 3 až 5 cm. Některé fosilie mají i otvor, který by šlo interpretovat jako ústa, ale vzhledem k malé velikosti živočicha a zrnitosti horniny, v níž je nalézáme, je interpretace obtížná. Zdroj: Government of South Australia.

Dobře zachovalá fosilie Dickinsonii.. Zdroj: Government of South Australia.

Jak můžeme vidět, ediakarská fauna byla fascinující svou odlišností od té novodobé – zatímco v období druhohor lze snadno zvířata zařadit do existujících skupin, tak v případě ediakarské a částečně i kambrické fauny často není situace tak jednoduchá a uvažuje se i o tom, že se může jednat o skupiny organizmů, které jsou naprosto odlišné od těch současných.

Malba ediakarské fauny. Uprostřed vidíme živočicha Dickinsonia, který měřil až metr, ale zřejmě měl jen velmi tenké tělo, podobně jako dnešní medúzy. Uprostřed pod Dickinsoniou je Spriggina, malý živočich, u něhož není jasné, zda se jednalo o čer­vo­vitého tvora podobného trilobitům, nebo rostlinu. Zdroj: John Sibbick.

Jedno z vysvětlení, proč život čekal tak dlouhou dobu (první údajné fosilie jsou staré 3,5 miliardy let a první nekontroverzní nálezy se datují 2,7 miliardy let do minulosti) může být prostě absence kyslíku – prvky jako železo a uran se vyskytovaly ve formě, která reagovala s kyslíkem za vzniku oxidů – kyslík byl tedy vázán do sloučenin a nemohl podpořit vývoj života. Zdá se však, že první stopy po vyšší koncentraci kyslíku se objevují krátce před ediakarskýmEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období. obdobím. To by naznačovalo, že nedostupnost kyslíku představovala pravděpodobně zásadní problém pro vznik složitějšího života. Rozvoj jednoduchých organizmů, které měnili oxid uhličitý na kyslík, a možná snížení koncentrace CO₂ způsobilo nejdrsnější zalednění v historii planety. Tyto faktory mohou být tím, co nastartovalo produkci kyslíku důležitou pro život, jehož jsme dnes potomky.

Jednou z velkých záhad ediakary je náhlé zmizení mnoha druhů na přelomu kambriaKambrium – nestarší období prvohor, probíhalo před 539 až 485 miliony lety. Došlo k prudkému vývoji života, jehož pozůstatky nacházíme zkamenělé v podobě různých fosilií. Období je pojmenováno podle latinského označení Walesu (Cambria), v němž se nachází mnoho geologických vrstev z této éry. – důvody mohou být jak ve změně klimatu, tak ve vytlačení novějšími organizmy. V nalezištích, kde se nacházejí jak ediakarskéEdiakara – poslední perioda starohor, probíhala před 635 až 539 miliony lety. Oteplení v tomto období přináší vývoj mnohobuněčných organizmů, jejichž otisky nacházíme na různých místech Země. Období bylo pojmenováno podle Ediakarského hřebene v Austrálii, v němž jsou vrstvy z tohoto období., tak kambrické fosilie, je možno pozorovat mezeru prakticky bez nálezů, navíc jen málo kambrických tvorů má v ediakaře zřetelné předchůdce. Ediakarská fauna se jeví jako zcela samostatná vývojová větev, jejíž přechod do kambria na počátku prvohor je dodnes záhadou.

Život v kambriu

Zatímco ediakarská fauna zahrnovala jen značně jednoduché tvory, tak v následujícím období kambria se v moři se objevilo obrovské množství nejrůznějších druhů. Tak rychlý vývoj odporuje i očekáváním založeným na Darwinově evoluční teorii. Explozi životních forem dokládá i množství fosilních nálezů z kambria.

Přechod od ediakarské do kambrické fauny a flory. Fortunium je první fází kam­bric­ké­ho období a probíhalo před 539 miliony (nejstarší nález Treptichnus pedum) až asi 529 miliony lety. Zdroj: Proc. of the Royal Society B.

V období kambria ještě neexistovaly ryby – mořím tehdy vládli členovci. Hojně se vyskytovali trilobiti a z dřívějších dob oceány obývaly houby a žahavci. Dále bychom mohli potkat plže a mlže. Ze složitějších organizmů šlo zejména o rod Radiodonta, do něhož patří i Anomalocaris, či menší Opabinia, která je vůbec jedním z nejpodivnějších tvorů – na hlavě měla pět očí a jedno rameno s klepetem na chytání potravy. Počátek vývoje složitějších organizmů byl obdobím experimentů, při nichž bylo možno nalézt nejrůznější tělesné koncepce.

Opabinia regalis byl podivný tvor s pěti očima a jedním ramenem/paží s klepetem.
To se zde nezachovalo, ale oči jsou velmi dobře viditelné. Zdroj: Burgess shale.

Dobře zachovalé fosilie některých kambrických tvorů: Wiwaxia corrugata (A) při­po­mí­na­la stavbou těla dnešní ježovky, Hallucigenia sparsa (B) představovala po­div­ného tvora žijícího na mořském dně a pětiokou Opabinia regalis (C) jsme již zmíili v předchozím obrázku. Na obrázku (D) vidíme další exemplář Anomalocaris canadensis. Zdroj: Current Biology Magazine.

Kambrická fauna zahrnovala zejména trilobity (1), mlže (2), plže (3), lilijice (4). Kro­mě toho však nalézáme i další tvory: Vauxia (5), Hazelia (6), Eifellia (7), červa Ottoia (8), arthropody jako je Sidneyia (9), Leanchoilia (10), Marella (11), Canadaspis (12), Helmetia (13), Burgessia (14), Tegopelte (15), Naraoia (16), Waptia (17), Sanc­ta­ca­ris (18) a Odaraia (19). Velmi podivným tvorem byla Hallucigenia (20), která je příbuzná už normálněji vypadající Aysheaia (21). Naším předchůdcem je pak stru­natec Pikaia (22). Dále můžeme vidět tvory Haplophrentis (23), Opabinia (24), Dinomischus (25), Wiwaxia (26), Amiskwia (27) a Anomalocaris (28). Zdroj grafiky: S. M. Gon III (návrh a čárová grafika), John Whorrall (kolorování), 2002.

Anomalocaris – vládce kambrických moří

Objev bezobratlého členovce Anomalocaris má zajímavou historii. První fosilie byly nalezeny již v roce 1886 v Britské Kolumbii. Šlo o čelist a ústní otvor. Protože se jednalo o dosud neznámý druh, byly nesprávně identifikovány jako tělo červa a medúza.

Anomalocaris byl dlouhou dobu záhadou a jeho pozůstatky byly klasifikovány jako řada různých živočichů. To, že se jedná o jediného tvora, vyšlo najevo až v roce 1966, kdy Harry B. Whittington a jeho studenti Simon Morris a Derek Briggs prováděli revizi nálezů z burgesských břidlic, což je kanadské naleziště známé velkým množstvím dobře zachovalých kambrických fosilií. Anomalocaris byl nakonec zařazen do skupiny Radiodonta spolu s některými dalšími tvory s podobnou stavbou těla. Anomalocaris byl obrovský – zatímco příbuzná Opabinia měřila jen pár centimetrů, Anomalocartis měl několik desítek centimetrů. To je možná důvodem chybné katalogizace –nikdo tehdy neočekával, že by v kambriu žil tvor s takovou délkou.

To, že byl Anomalocaris predátorem, je poměrně zřejmé. Složitější otázkou však je, čím se živil – nejprve se uvažovalo o trilobitech, protože byly nalezeny jejich zbytky ve zkamenělém trusu. Nálezy zkamenělých exkrementů byly tak veliké, že jako jejich původce připadal v úvahu jedině Anomalocaris. Ve fosiliích Anomalocaris se ale tvrdé kalcifikované části nepozorovaly. Zdá se, že by nebyl schopen proniknout tvrdou slupkou trilobitů. Jedna z možností je, že se živil trilobity, kteří se právě svlékli, a proto neměli dostatečně tvrdou schránku. Třírozměrné modely anatomie tohoto výjimečného tvora ukazují na to, že se Anomalocaris pravděpodobně živil menšími tvory s měkkým tělem, a nikoliv trilobity.

Prvotní nález pozůstatků Anomalocaris objevený Richardem G. McConnellim na Mt. Stephen v Britské Kolumbii. Vlevo vidíme jednu z čelistí, která byla původně interpretována jako určitý druh červa či korýše, vpravo pak ústní otvor, klasifikovaný jako medúza řádu Peytoia. Zdroj: Wikipedia.

Srovnání velikosti různých poddruhů Anomalocaris. Největší Anomalocaris cf. Canadensis dorůstal až přes 50 cm délky, což z něj činilo obra kambrických moří. Zdroj: Wikipedia.

Fosilie Anomalocaris (poddruh Canadensis). Vpravo můžeme vidět ocas, uprostřed pak tělo, které je po stranách lemováno malými ploutvemi, pomocí nichž se Anomalocaris pohyboval. Vlevo je zřetelně vidět hlava s čelistmi. Zdroj: Wikipedia.

* * *

V tomto poněkud netypickém bulletinu jsme se zabývali explozí druhů na přelomu starohor a prvohor. Netypický je ale jen na první pohled. Historie naší planety do astronomie rozhodně patří. Ledový příkrov kryogénu následovaný oteplením v ediakaře a explozí života v kambriu je velkou záhadou, která neustále přináší obtížně ověřitelné hypotézy a domněnky. Není vyloučeno, že pravdu o své minulosti dokonce nepoznáme nikdy.

Odkazy