Švýcarsko
2. – 15. července 2004
 

1. DEN, pátek 2. července 2004

Rok se s rokem sešel a opět nastává čas vábení a dobývání hor. Jemu podléhají všichni členové letošního švýcarského „dýchánku“ – Tomáš (koordinátor akce a hlavní kameraman), Pavel (ústřední fotograf a řidič) a Petr řečený Špétr či Peťka (hlavní zapisovatel a vyjednavač). Naším cílem se stávají dvě čtyřtisícovky, Aletschhorn a Piz Bernina, a hřeben Arete des Cosmiques v masivu Mont Blancu.
Vzhledem k tomu, že k dobytí námi zvolených vrcholů je zapotřebí řada horolezeckých propriet (jmenovitě lano, sedák, mačky, cepín, helma, čelovka, karabiny, osma, vklíněnce, kladka blokant, ledovcové šrouby, expresky, smyčky, sluneční brýle a jistě mnoho dalších), trávíme mnoho hodin předcházejících dnů snad ve všech pražských pobočkách Hudy. K potěšení zdejších obchodníků, ne však našemu, v tomto „outdoorovém svatostánku“ zanecháváme nemalou finanční částku. Na železniční lávce u zličínského nádraží simulujeme pád osoby do trhliny a učíme se obsluhovat kladku blokant - skvělý to vynález. V odpoledních hodinách prvního popisovanáho dne vyzvedáváme u „Štěpánky Duchkové“ v Namche (na Palmovce) dlouho dopředu zamluvenou horolezeckou výzbroj (helmy, mačky a cepíny). Zanecháváme zde nemalý obnos (1610 Kč půjčovné a 2700 Kč vratnou zálohu, vše za osobu).
Kolem půl šesté večer nakládáme v prostoru Metropole Zličín poslední zbytky bagáže (Petrovu část) a odjíždíme na hypernákup do hypermerketu TESCO. Výsledkem více než dvouhodinového nákupu (podle předem sestaveného seznamu) je 59 cm dlouhý účet v hodnotě 3372 Kč. Oproti minulým rokům jsme v rámci úsporných opatření zredukovali počet mattonek a coca-coly a naopak posílili, nutno dodat až přespříliš, množství sirupů a Tangů. Začátek nákupu nestihl Pavel, který odjel natankovat benzín do Globusu. Ve 20:45 odjíždíme ze Zličína a o malou chvíli později si to už svištíme po dálnici do Plzně. Již po 10 minutách jízdy však odstavujeme felicii v odstavném pruhu a usilovně pátráme po Pavlově složce s doklady a penězi. Po sérii telefonátů zjišťujeme, že hledaný předmět se nachází ve sklepě u Pavla doma (kam je neprozřetelně na delší okamžik odložil), takže se vracíme zpět. Po této peripetii se již nic významného neděje, snad jen to, že poprvé jedeme po plzeňském obchvatu.
 

2. DEN, sobota 3. července 2004

Tradiční trasu do Švýcarska se nám daří dodržet jen v úseku Praha – Rozvadov – Regensburg (o půlnoci projíždíme zdejším „husákovým tichem“) – Kreuz Neufahrn – Kreuz München Nord – Kreuz München Brunnthal. Z jakéhosi záhadného důvodu však zapomínáme sjet na exitu 96 (směr Wolfratshausen) a jedeme až na exit 99 Irschenberg. Odtud se tedy tlučeme přes německé zapadákovy typu Miesbach či Bad Tölz až na garmischskou dálnici. Odtud jedeme již opět po tradiční trase přes Ga-Pa, Lermoos (tunel opět září jako vánoční stromeček), Fernpass (zde jsme v 3:15, od této chvíle až do Samnaunu řídí Tomáš), Nassereith („Nazaret“), Landeck (doba potřebná k zorientování na zdejších komunikacích jako již tradičně netrvá déle než čas potřebný k dvojímu obkroužení místního kruháče) a Pfunds. Kolem páté ranní překračujeme v Martině rakousko-švýcarskou hranici a vychutnáváme si první serpentiny do bezcelní zóny Samnaun (Tomáš točí volantem jako by byl ve Formuli 1). Pokud by v Samnaunu u pumpy Esso byla nainstalovaná skrytá kamera, diváci by se jistě bavili – trojice promrzlých (museli jsme dokonce obléct teplou bundu) cizinců ve čtvrt na šest ráno bezradně přešlapuje kolem automatu na benzín a váhá, zda vstrčit bankovku do nedůvěryhoně vyhlížejícího automatu či nikoliv. Po deseti minutách se osmělujeme a váhavě vkládáme 10 SFr. Jelikož benzín opravdu začíná téct, o chvilku později krmíme automat dalšími 20 SFr. Benzín totiž stojí jen 1,09 SFr/l. Po půl šesté již sjíždíme zpět do Unterengadinu. V Suschu (čteme to stejně jako se to píše…) odbočujeme do Flüelapassu, Peťka má sirčičky (pro nezasvěcené: chrní jak poleno). Jezero v průsmyku je ještě zčásti zamrzlé a pod sněhem. Projíždíme Davosem a Tiefencastelem a po 12ti hodinách jízdy (804 km) se nacházíme kus za Ilanz. V Oberalppassu pojídáme okurky a řízky (Pavel jich má tradičně minimálně pět). V Andermattu Pavel ukazuje na jednom z přehršle kruháčů svůj um (projíždí jím aniž by zatočil volantem a sešlápl brzdu) a vzápětí již stoupáme serpentinami do dalšího průsmyku. Potíž je v tom, že právě na zmiňovaném kruháči jsme to lehce nezvládli, takže jsme místo do Furky vyjeli na Gotthard. Poznali jsme to až téměř v průsmyku podle staré gotthardské silnice vystavěné z kočičích hlav. Ve dvanáct už stojíme ve Furce a fotíme kytky. Před druhou přijíždíme do cíle naší cesty – městečka Fiesch poblíž Brigu. Odtud máme namířeno na Aletschhorn. Na parkovišti u lanovky nastává velký přebalovací chaos, při němž dochází ke dvěma větším pochybením (viz dále). Vhazujeme 14 SFr do parkovacího automatu (na 3 dny) a na poslední chvíli (kolem 14:30) vbíháme do lanovky na Fiescheralp (8 min, 1200 m, 13,80 SFr/os. – nějaké zákaznické jízdné). U horní stanice lanovky otevíráme mapu Berniny a hledáme cestu na Aletschhorn (pro nezasvěcené, Bernina je asi o 300 km východně od nás). Zjišťujeme, že během balení věcí na tři dny jeden nejmenovaný člen výpravy (Peťka) vzal omylem špatnou mapu a sklízí za to velký aplaus. Vzniklou situaci pomáhá řešit jeden švýcarský hoteliér (číšník z restaurace), který nám na dobré slovo půjčuje mapu oblasti (pětadvacítku). Podle výrazu ve tváři si o nás myslí, že jsme asi pěkní tydýti, když jdeme na ledovec bez mapy. Ještě je nutné poznamenat, že na oné mapě (pětadváce) chybí vlastní vrchol Aletschhornu. Kolem čtvrté vyrážíme směrem na Marjelaseen, po cestě procházíme 1,5 km dlouhým tunelem. Kolem půl šesté vstupujeme na Aletschský ledovec. Tady nasazujeme mačky, uchopujeme cepíny a navazujeme se na lano (v pořadí Tom, Pavel, Petr). Je úplně azuro. Trochu se nám nedaří trefit správnej směr, a tak se musíme prodírat sérakovým terénem. Ledovec je lehce rozpukaný, skrz trhliny (i 20 m hluboké) vidíme i subglaciální toky. Peťka má brčka a hrozně se mu mlžej brejle (i přesto že měl v očích narvaný čočky). Pavel zapadá do díry a hrabe se ven. Kolem půl osmé konečně opouštíme ledovec. Při traverzu na Mittelaletsch se Peťkovy brčka mění na "brka jak sviň" a zaostává. Tom, jehož „jetost“ je z nás tří, soudě podle rychlosti výstupu po Mittelaletschském ledovci, asi nejmenší (nemalý vliv na této skutečnosti měla prý pozřená snickerska), se snaží najít správnou polohu Mittelaletschbivaku. Na něm hodláme přespat. Je už skoro tma, a tak Tomáš místo bivaku nachází jenom ňákej blbej rezavej šutr a Petr vidí jakési „postavy“ (zřejmě balvany). Ve 22:15 je bivak stále v nedohlednu. Ke Špétrovým „postavám“ přibývají už i nějaké hlasy, tak to radši balíme a stavíme stan (uprostřed ledovce). Při vaření zjišťujeme, že množství jídla ukryté v útrobách našich kletrů lze vyjádřit bezrozměrnou veličinou 5,5 (slovy pět a půl): během přebalovacího chaosu na parkovišti jsme pozapomněli zabalit jídlo na třetí den (paštiky, müsli tyčinky a tangy). Zatímco Tomáš s Pavlem stavějí stan, Špétr vaří na Varu polívku (yumku) a pozvolna usíná. K polívce přikusujeme kus lovečáku (Petrovi je z něj lehce šoufl). Po této rychlé a nepříliš uspokojující večeři jdeme chrnět. Peťka téměř usíná se lžící polívky v puse…

3. DEN, neděle 4. 7. 2004

Dobývání vrcholů vyžaduje tvrdou disciplinu – mimo jiné chodit spát s východem Večernice a vstávat s hvězdami nad hlavou (pokud teda zrovna není pod mrakem). My však opouštíme nitro stanu ve chvíli, kdy je Slunce již pár desítek stupňů nad obzorem. Konkrétně v 8:00. Tom se vzdaluje, aby zatočil (prej to byl smrad, že by jeden pad - nezasvěcený nepochopí). Vyrážíme před devátou. O chvíli později potkáváme v protisměru lanové družstvo skopčáků, kteří zvěstují nepříznivou předpověď počasí (a měli recht, ale to předbíhám). Trasa k bivaku vede zprvu po skalách, později strmě vzhůru po sněhovém svahu (tady jsme navázáni na laně). Nad bivakem (kus od něj jsme odhodili mezi šutry přebytečné věci). Peťka totálně vytuhává, plazí se na kámen a je s ním ámen (brka + sirčičky). Po výtečném obědě (zas ten pitomej lovečák…), kolem 12:00, vyrazili Pavel s Tomášem směrem do sedla pod Aletschhorn. Špétr vegetí na šutru a připravuje se k přesunu na bivak. Vrcholové družstvo se mezitím brodí sněhem směrem do sedla (ne nadarmo se říká, že po sněhu je nejlepší chodit brzo ráno). Při jednom z velmi častých odpočinků (nejen fotografických) vidí Pavel s Tomášem dole na ledovci nějakého napařence nebo naprostého debila, jak stoupá vzhůru k nim. „Kdo to jen může být? Hele, jak se klátí! Jé, to je Peťka! Jde jenom v tričku a bez baťohu. Že by na motýly?“ ohodnotilo postavičku vrcholové družstvo. Všichni tři se pak setkávají na 30-40˚ sněhovém svahu. Nad Aletschhornem se v tu chvíli objevují první mraky. Nebýt jich, spatřili by výhled ze sedla všichni tři. Peťka v tričku se kvůli nejistému počasí musí vrátit (dostal příkaz :-)). Vrcholové družstvo, kterému pomalu dochází seběvědomí i síly, jelikož se brodí po kolena ve sněhu, se probíjí do sedla, kde dělá pár hezkejch fotek a záběrů (Konkordiaplatz, Mönch aj.). Pěkně tam fučí. Špétr tou dobou sjíždí dolů k bivaku (brzdí cepínem) a lifruje do něj přebytečné věci z kletrů, schované mezi šutry (např. návleky, které se později ukázaly jako nepostradatelné). V bivaku nikdo není. Úderem 15. hodiny zahajuje vrcholové družstvo sestup (spíš sjezd po zadku) k bivaku. V 16 hodin se všichni setkávají u bivaku. Hlavní koordinátor akce (Tomáš) sice zprvu velí k ústupu do údolí, když se ale seznamuje s interiérem šestiúhelníkovité chatky (postele s dekama, stůl, židle, trvanlivé jídlo, vysílačka, lyže, lano a jiné vybavení), mění plán a za chvíli už se válíme ve spacáčcích. Špétr vaří natřikrát špagety Panzani (vaří se jenom 3 minuty). Baštíme je s Apetittem. I když to možná zní divně, jídlo je dost napařený. Do osmi se válíme. Píšeme domů, že žijeme, a pak už se jdeme pro změnu zase válet. A to až do rána.

4. DEN, pondělí 5. července 2004

V 7 ráno násilně přerušuje naše válení vřeštění Pavlova mobilu. Po rychlé snídani (müssli) debatujeme, zda a kolik franků vhodíme do kasičky za nocleh. Za běžných okolností (tj. kdyby to vybíral nějakej „hoteliér“) bychom zaplatili 15 SFr za osobu. Nakonec padá rozhodnutí, že vhodíme do kasičky 10 SFr za všechny. Pro úplnost: peníze za nocleh se kromě vhození patřičného obnosu do kasičky mohou zaplatit i příkazem k úhradě nebo složenkou (kterou někdo donesl až sem nahoru, inu Švýcarsko…). Zaplacená suma se má spolu se jmény horolezců zapsat do návštěvní knihy (to kdyby se někdo ztratil). Aby to nevypadalo příliš „sociálně“, do deníku jsme se nakonec vůbec nezapisujeme (přeci jenom by nevypadalo příliš decentně, kdyby si někdo přečetl, že 3 dospělí Češi zaplatili míň než lecjaký švýcarský adolescent) a oněch 10 SFr připisujeme k předchozí skupině Němců, těch, které jsme včera potkali. Mezi 7:30 a 9:00 klesáme po ledovci Mittelaletsch zpět k Aletschskému ledovci. Tentokráte netraverzujeme po svahu, nýbrž scházíme údolíčkem, protékaným ledovcovou říčkou. Ve spodní části údolí zase rostou Peťkovi brčka. Vlastně spíš rovnou brka, protože v místech kde se přechází po plochém balvanu potok (pod ním byla taková metrová kaskádka), se mu nějak rozjíždějí nožičky, následuje roznožka a sjezd kaskády po zadku… Mezi půl desátou a půl dvanáctou přecházíme Aletschgletscher (navázáni na lano). Všude tečou potoky (některé do kopce - proti směru toku ledovce), všude jsou průzračně čistá modrá jezírka a trhliny, až 30 m hluboké (některé vyplněné vodou). Z jednoho jezírka nabíráme vodu a vaříme z ní (na VARu) extra pálivou yumku (pozor, když se nechá moc dlouho stát na ledu, příšerně v ní zhoustne ten tuk, takže se to vůbec nedá jíst a musí se to znova přihřát). Kus od trajektorie našeho pohybu bivakují pod sérakama nějací týpci (je právě půl jedenáctý a oni zrovna vstávají…). Po poledni opouštíme ledovec a vylézáme na skály. Když procházíme kolem Marjelaseen, začíná celkem epesně cedit. Peťka znovu zaostává a už ani nemluví. Když doráží k tunelu, kde na něj Pavel s Tomášem už pěknou chvíli čekají, beze slov dožahne zbytek Tomášovy Mattonky. V tunelu se kromě nás nahřívá i skupinka Čechů, kteří si vyrazili na Aletschhorn. Sdělují nám své zážitky a vaří. Kolem půl třetí jsme zpět u lanovky. Kus před ní je Tom nucen vyměnit baterky v kameře, neboť natočil již cca 35 min. záznamu. Vstřícnému číšníkovi v restauraci vracíme zapůjčenou mapu a za 17,20 SFr sjíždíme lanovkou dolů do Fiesche. Peťka usíná vestoje a vůbec je nějak úplně mimo. Zbytek dne trávíme v kempu ve Filetu asi 6 km od Fiesche na břehu Rhôny (šlehlo nás to celkem 33 SFr + každýho 1 SFr za sprchu). Mezi tím, co se suší prádlo, Tomáš s Petrem vyrážejí do centra Mörelu (vedlejší vesnice) zavolat domu (na Kartu X, pozor některé boudy na nádražích a v kempech nelze s Kartou X použít!). Po cestě narážejí na skutečně hypervýhodné akce supermarketu Coop (kilo hovězího za 400 Kč). Po příchodu sešrotováváme špagety s konzervou masa a kečupem, dorážíme se utopencema a čajem. Zatímco se Tomáš s Pavlem sprchují, Petr je svědkem pozoruhodného výjevu: kus od našeho sušícího se bordelu zastavuje vojenský auto, vyskakují z něj čtyři maníci v plynových maskách, nabírají lopatama kus hlíny a bleskurychle odjíždějí. Co tohle mělo bejt, to by nás teda fakt zajímalo… Od 20:00 sedíme na trávě, kecáme, nabíjíme baterky (do foťáku, kamery a mobilů) a vegetíme.

5. DEN, úterý 6. července 2004

V noci příšerně cedí a bouří. Spíme všichni v jednom stanu (Špétrově Arktanu), takže se cejtíme jako sardinky v konzervě. Rhôna zurčí jak smyslů zbavená a my jsme se kvůli tomu každou chvíli budíme. Ráno sušíme stan, baštíme tvarohové buchtičky a zapíjíme je čajem. Rhôna je zahalená do mlžného oparu. V 9 hod. odjíždíme směr Sion – Chamonix. Projíždíme přes desítky kruháčů – s kytkama, vodotryskama, kovovejma klikyhákama a brigádně pracujícími ženci trávy – a v Sionu odbočujeme do Val d’Hérens na Zemní pyramidy u Euseigne. Zdá se nám, že některé „pokličky“ od minulého roku žuchly dolů. V kiosku u pyramid prodávají vyšisované pohledy z roku "raz dva". Tak si jich pár kupujeme. Dál zajíždíme do Arolly, zimního střediska, nám více známého z podtitulu jedné mapy z edice Landeskarte der Schweiz. Chceme koupit pár pohledů, ale neochotná majitelka kiosku v kroji nás nenechává pořádně prohlídnout stojany s požadovaným artiklem, páč jí začíná polední siesta. Stačíme koupit jeden pohled s Dent Blanchem (a pár dalších) a už nás žene. Vyjíždíme nejvýš co to jde (k nějákýmu hotýlku), fotíme a natáčíme ledovec na Mt. Collon (3637 m n. m.) a jedeme zpět. Stavíme ještě u nějaký restaurace s epesním šutříkem, na jehož temeni roste fotogenickej stromek. Oběd dáváme u jezírka směrem na Evolène (lečo s klobásou, chleba, utopencí, Pavel paštiku). Bylo celkem frišno. Po obědě zdoláváme zákruty k parkovišti pod přehradou Dixence a pomalým tempem stoupáme na její hráz. Tom točí na kameru zamžené vrcholky okolních hor a mraky valící se přes hráz. Když nahoru přichází Pavel, fotivší všelikou okolní flóru, odkrývají se  Tomášovi přítomná mračna a může tak točit většinu záběrů znovu. Nad Dixence pendluje helikoptéra a transportuje odněkud zhůry kusy žebříků, trubek a podobných hovádin. Po návratu k autu všichni tvrdí, že Peťka měl zase brka jak sviň, ale tentokrát je, pokud pisatele (Petra) nepostihl totální výpadek paměti, neměl. V autě se smějeme, až se za břicho popadáme, protože: Pavlovi se na xichtu pěkně vybarvily ornamenty, vypálené sluncem při výstupu na Aletschhorn, Peťka vypadá jako růžový prasátko (nos měl sežehlej jako buřt na vošťuráku) a Tomíkovi se zvýraznil dříve míň zřetelnej herpes kolem držky. Všichni vypadáme celkem komicky. Od přehrady již svištíme do Sionu, kde bereme benzín, a rychle frčíme do Chamonix, abychom se tu plácli někde vedle lanovky a druhej den mohli vyjet na Aiguille du Midi. Na francouzských hranicích máme vítr, protože před náma šacovali francouzský auto. Nás ale celnící, jimž velel někdo jako Sean Connery, nechali na pokoji. Počasí stojí za houby. Chamonix taky – po příjezdu k lanovce nás totiž vítá světelnej panel s hláškou: „Na Aiguille du Midi je možné vyjet z italské strany.“ Trochu nechápeme, proč nám to řikaj, když odtud se tam dá dostat taky. Po krátkém pátrání ale zjišťujeme, že lanovka nepremává. Ihned tedy voláme přítele na telefonu (Kvapču, kterej se zrovna ten den vrátil z železničního Švajcu) a zjišťujeme, kolik stojí lanovka z La Palud na Midi přes Helbroner a průjezd tunelem Mont Blanc. Po půl hodině, kterou jsme mu dali na hledání, mu voláme znovu a zjišťujeme, že se to příšerně kouslo, že na lanovku nemáme. Tak to obracíme a hezky rychle uháníme zpátky do naší domoviny, tj. do Svizzry. Před sedlem Forclaz se trochu rozjasňuje (při cestě do Chamonix byla mlha), tak zastavujeme na parkovišti a vaříme, co dál (mj. padají návrhy na dobytí Dent Blanche). Společnost nám dělá skupinka Čechů v apartních červených Goretexových kostýmcích, kteří ani zdaleka nevypadají na to, že dnešní noc hodlají strávit v hotýlku v Chamonix. Pojídáme Matěje s chlebem a Nutelou a pomalu vyrážíme na chrnění do Švýcarska. Na hranici opět jen mávají rukou. Noc nakonec trávíme kdesi v zatáčkách nad Martigny, ježto z výšky svítí jako vánoční stromeček. Dorážíme Nutelu, stavíme stan a každou chvíli při tom zhasínáme čelovky, abychom byli nenápadní (což jsme tedy asi opravdu nebyli).

6. DEN, středa 7. července 2004

Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko (hahaha) balíme stan a jelikož má bejt zase hnusně, pomalu se suneme k Bernině. Opět projíždíme asi stopadesáti kruháči mezi Martigny a Sionem. Zastavujeme v Saint Léonard, kde je údajně největší podzemní jezero v Evropě. Vstup je ale za 10 SFr na osobu a jelikož si nejsme jisti smysluplností této atrakce, směřujeme dál na východ. V Leuku obdivujeme jednak radiotranslační stanici, jednak vysoký most nad úzkou strží a blízké vinice. Baštíme meruňky natrhané (ve Švýcarsku se sluší říct spíš nakradené) na stromě v Ardonu. Odpoledne trávíme v napařených termálních lázních Leukerbad. Za 16 SFr (s ISICem) jsme si totiž koupili vstupenku do areálu Burgerbad. Tady skončily i některé účastnice cyklistického závodu (předjížděli jsme je na silnici při výjezdu do Leukerbadu, některý závodnice byly fakt dost napařený, jiný se dost kousaly). Bazény v lázních jsou dotovány vodou z celkem osmi termálních pramenů o teplotě 28-44 ˚C. Po nákupu vstupenky chvíli pěkně bloudíme – nemůžeme totiž najít ty správné dveře k bazénům. Během odpoledne stíháme tři cykly – vnitřní bazén s proudovými masážemi nohou, venkovní bazény s vířivkami k sedění i ležení a proudovými masážemi krku, páru (vnitřní bazén v podobě umělé jeskyně, teplota vody 44 ˚C, povolen je pobyt 3 × 2 minuty), Tretbad (lázeň na prokrvení chodidel, nejdřív se prošlo tmavou a teplou bahnitou vodou, která se pak spláchla studenou čirou vodou, po naložení do 35˚C bazénu nás chvíli pálily nohy jak čert) a 70 m dlouhej tobogán. Po 3 cyklech jsme celkem tuhý. Naše ruce jsou naprosto rozmáčený, že vypadaj jako po vymáchání v lučavce královský. U vstupu do lázní visí cedule s paramtery zdejších pramenů (konkrétně pramene zv. Rossquelle): rozpuštěné minerální látky 1874 mg/l, konduktivita 1810 μS/cm, pH 7,0. Lázně jsou velmi moderní, mezi jednotlivými patry se jezdí výtahy. Shodli jsme se, že návštěva lázní byla naprosto supér a že bychom je mohli příště navštívit znovu. V půl páté odjíždíme z Leukerbadu, Peťka sedí vepředu, jinak by odběhl do lesíka. Naším cílem je stále Bernina. Zastavujeme v Brigu a sháníme Rivellu (mléčný výrobek, který ale vypadá jako obyčejná limonáda), leč v Migrosu mají pouze Mivellu. Na dotaz, zda mají Rivellu, dostáváme odpověď, že ne, že Mivella je to samý jako Rivella, že je to něco jako rozdíl mezi Pepsi a Coca Colou. Rivellu kupujeme až v Coopu ve Fieschi (0,5 l za 1,30 SFr, 3 typy – červený, modrý a zelený, asi nejlepší a zřejmě originální je červený typ), kde kupujeme ještě akční nektarinky, citron (0,80 SFr za kus), meruňky, pohledy a noviny Blick (něco jako Blesk, kvůli předpovědi počasí). Po půl osmé večer přijíždíme na Grimselpass. Je tu pěkná kosa, na jezeře dokonce ještě plují kry. Špétr se jde podívat na sviště a mývaly, přičemž hodlá provést "dekompresi". Po návratu zpět na parkoviště však postrádá auto, a tak se jde na procházku po okolí. Po příjezdu pohřešovaného auta se zbytek osazenstva domnívá, že je Peťka poněkud zádumčivý, což ani zbla nebyl. Původně jsme měli v plánu jet na Oberaar a přespat tam, jenže teplota okolního vzduchu není příznivá k bivakování, tak měníme plán a v 19:55 (5 min. před bliknutím zelené) odjíždíme přespat dolů do údolí někam mezi Meiringen a Brünigpass. Členitost terénu a nepřesnost automapy ale způsobuje, že žádnej plac na přespání nenalézáme, takže se vracíme do Innertkirchenu a vjíždíme úzkou silničkou k vesničce Unterstock. Stany stavíme přímo u silnice kus před vsí. Děláme jídlo – celozrnnej chleba (hranatej v celofánu s poněkud na chleba zarážející půlroční trvanlivostí) s Apetittem, paprikou a polomáčenejma sušenkama. Kolem 22:30 jdeme chrápat. V noci vane föhn, a to tak silně, že se jedna z nosných tyčí Špétrova stanu prohýbá a získává tak nový, nepatřičný tvar.