U Jupitera (J. Grygar)

Sonda zaznamenala první příznaky obloukové rázové vlny kolem magnetosféry planety ve vzdálenosti 15 milionů km již 16. listopadu 1995 a definitivně vstoupila do magnetosféry Jupiteru 26. listopadu ve vzdálenosti 9 milionů km od planety. Magnetosféra nejevila žádné příznaky porušení následkem předloňského dopadu komety SL 9 na Jupiter. Konečně přišel 7. prosinec 1995, kdy sestupný modul proletěl vnější atmosférou planety a vysílal podle plánu údaje na orbitální modul, odkud pak byly pomalu přenášeny na Zemi. Modul vstoupil do atmosféry Jupiteru rychlostí 47.4 km/s a zakusil maximální přetížení až 230 G (1 G = tíže na zemském povrchu), tedy mnohem více, než se čekalo. Proletěl šikmou dráhu asi 600 km (svisle jen 156 km) v tlakových hladinách od 10 kPa do 3 MPa dříve než se odmlčel. Pracovníci NASA-JPL oznámili hlavní kvalitativní výsledky měření sestupného modulu až koncem ledna 1996 - nikoliv kvůli potížím se zpracováním dat, ale kvůli blokádě finančních prostředků pro státní instituce, vyvolané sporem mezi Kongresem a presidentem USA. Ukázalo se, že atmosféra Jupiteru je velmi suchá (zastoupení vody stejné jako na Slunci), takže bleskové výboje jsou vzácné - jejich četnost je nejméně o řád nižší než v atmosféře Země a během sestupu nebyly žádné blesky zaznamenány. Také hélia je v atmosféře dvakrát méně než se čekalo. Další deficitní prvky jsou Ne, C, O a S. Nebyly ani objeveny očekávané tři oblačné vrstvy. Naproti tomu asi 50 000 km nad vrcholky mraků se nalézá silný radiační pás. Modul byl vystaven silné turbulenci a větru o rychlosti až 530 km/s. To svědčí o velké hloubce (kolem 10 000 km) konvektivní vrstvy a tedy ovlivnění atmosféry teplem, které vystupuje z nitra planety vzhůru. Obecně je vnější atmosféra hustší a teplejší, než se čekalo. Jejími hlavními složkami je molekulární vodík, krystalky čpavku, hydrosulfidu čpavku a vodního ledu. Barevné odstíny mračen zůstávají neobjasněny, jelikož se nepotvrdila přítomnost organických molekul.

Orbitální modul sondy Galileo nyní pilně sbírá data o Jupiteru a jeho okolí, takže po dobu nejbližších dvou let - nedojde-li k nečekané závadě - budou mít planetologové vlastní velkolepé žně. 

Cíle mise

výzkum proudění a dynamiky Jupiterovy atmosféry výzkum horních vrstev atmosféry a ionosféry Jupitera sledování morfologie a geologie galileovských měsíců výzkum složení a výskytu minerálů na povrchu galileovských měsíců určení gravitačních a magnetických polí galileovských měsíců studium atmosféry ionosféry a mraků na gallileovských měsících studium interakce magnetosféry Jupitera s galileovskými měsíci sledování směru magnetického pole a parametrů částic plazmatu do vzdálenosti 150 RJ

 

---

Voda na Europě (podle IAN 5.3.1998)

Nebývale detailní snímky, které pořídila sonda Galileo během posledního blízkého průletu kolem Jupiterovy družice Europa v prosinci 1997 (podívejte se na počítačovou simulaci; 1,4 MB, mpg), znovu rozvířily otázku vody na  měsíci Europa. Měsíc Europa o průměru 3138 kilometrů (tedy jen o málo menší než náš Měsíc) je druhým v pořadí z tzv. galileovských satelitů. Patří mezi tzv. ledové družice, i když množství ledu, jež toto těleso obsahuje, je trochu nižší než u vzdálenějšího Ganymedu a Kallista. Nicméně povrch je již po miliony let pokryt ledovou kůrou, a ta je podle snímků ze sond Voyager a nyní zejména Galileo nadmíru zajímavá.

V pondělí zveřejněné snímky sice jasně ukazují, že povrch družice je pokryt pevným ledem, současně však naznačují, co je pod ním. Při teplotách –150 stupňů Celsia nemůže být jiný než z ledu, ale pod ním už můžeme očekávat vrstvu z ledové tříště a tekuté vody. Domněnka o existenci vodních oceánů na Europě se stala atraktivní poté, co astronomové a geofyzikové zjistili, že slapové působení Jupiteru (tedy deformace tvaru družice) stačí k mírnému zahřátí nitra tělesa. U sousedního satelitu Io (který je z galileovských družic Jupiteru nejblíže) je toto zahřívání nitra mnohem silnější a způsobuje intenzivní vulkanickou činnost.

Nejnovější snímky Europy naznačují, že pod ledovou vrstvou je skutečně rozbitý led a ještě níže, kde je tepleji, snad dokonce voda. Tak například  záběry dopadového kráteru Pwyll: má průměr asi 26 kilometrů a vznikl teprve "nedávno" – během posledních 10 až 100 milionů roků. Tmavší okolí svědčí o vyvržení materiálu, uloženého původně v hlubších vrstvách, impaktní původ je nesporný. Avšak struktura kráteru (především jeho mělké dno) dokládá skutečnost, že podpovrchový led byl natolik teplý, takže se natavil a vyplnil spodní část kráterové jámy. Podpovrchový oceán byl mohl vysvětlit i vznik rozsáhlých ploch, posetých bloky kůry, všelijak zpřevrácenými a posunutými. Takový terén bychom mohli nazvat "chaotickým". Ve větším měřítku tento ledový terén připomíná pohyb kontinentálních desek na Zemi; zde by se ovšem posouvaly obrovské ledové kry na vodním polštáři, který je skryt pod povrchem.

V této souvislosti samozřejmě každého napadá otázka, do jaké míry existence tekuté vody, teplo uvnitř satelitu a dopady jader komet a meteoritů, plných organických sloučenin, dávají šanci ke vzniku a udržení života na tomto malém světě. Definitivní odpověď zatím nikdo nezná, ale snad každý může souhlasit s výrokem jednoho z členů týmu projektu Galileo –  profesora geologie Jamese Heada z Brownovy univerzity: "Europa, podobně jako Mars a Saturnova družice Titan, jsou laboratořemi, v nichž můžeme studovat podmínky, za nichž se utvářel život v naší sluneční soustavě."

Galileova mozaika

(převzato z IAN)

Při každém ze svých průletů kolem Jupiteru se americká sonda zaměřila na jeden ze čtyř největších satelitů planety. Vědci dnes, na konci základní mise, pro všechny své příznivce připravili nádhernou mozaiku, která tato unikátní tělesa názorně charakterizuje. Zleva doprava, v pořadí od planety, to jsou Io, Europa, Ganymed a Callisto.

Horní řádek zachycuje globální pohledy na čtyři tělesa ve stejném měřítku. Nejmenší detaily mají velikost pod dvacet kilometrů. V prostředním řádku jsou vybrané pohledy na typické části povrchu (oproti horním desetkrát zvětšené). Na měsíci Io zde uvidíte lávová pole (tmavé skvrny), stovky kilometrů dlouhé praskliny v ledovém krunýři na Europě, světlé oblasti na Ganymedu a stopy po dopadech planetek a komet na Callisto. Spodní řádek obsahuje obrázky s největším získaným rozlišením, které se používají k detailnímu studiu měsíců.

Barvy na snímcích jsou umělé a zvýrazňují detaily jinak lehce přehlédnutelné.Umožňují nám také odhadnout chemické složení povrchu. Například na levém snímku v prostřední řadě je nápadná červená skvrna. Jedná se o materiál čerstvě vyvrhnutý jedním z vulkánů na Io. Okolní žluté oblasti obsahují obdobný materiál, ovšem staršího data. Snímek vedle zachycuje praskliny na Europě. Modrá barva patří ledu, nahnědlá tenké pokrývce z tmavšího materiálu.

Na všech snímcích je sever nahoře. Horní řada globálních pohledů zachycuje detaily o velikosti deset kilometrů na pixel. Prostřední řada jsou oblasti o velikosti přibližně 1000x750 kilometrů s rozlišením 1,8 km/pixel. Spodní černobílé obrázky pak představují plochy desetkrát menší s rozlišením jen180 metrů. (Celkový pohledy na Callisto, větší oblast na Ganymedu a detailní pohled na Io pořídily sondy Voyager v roce 1979. Ostatní snímky Galileo během června 1996 až 1997.) Prohlídka jednotlivých měsíců dosud nebyla ukončena. V roce 1999 se například plánuje těsné přiblížení k Io. Tehdy by se mohly získat snímky s rozlišením až šest metrů!

Vodní svět III.?

(převzato z IAN)

Vědci jsou přesvědčeni, že ve vesmíru existují alespoň dva objekty, které se mohou honosit označením "vodní svět": naše planeta a Jupiterův měsíc Europa. Nyní se ale zdá, že by mohlo existovat další těleso s tekutými zásobami této životodárné látky, a to dokonce v samém sousedství Europy. "Až dosud jsme si mysleli, že měsíc Kallistó je pouhým mrtvým a nudným světem, prostě jen slepenec kamení a ledu," řekla Margaret Kivelsonová z University od California. "Nová měření však naznačují, že někde pod povrchem měsíce může existovat něco zvláštní, něco co by mohlo být oceánem slané vody."

Sonda Galileo již několik let zkoumá největší planetu sluneční soustavy a její přilehlé okolí. Snímky, jež nám neustále posílá, jsou skutečně nádherné, svým způsobem ale zastiňují výsledky dalších vědeckých zařízení, například magnetometru. Pomocí něj Galileo studuje magnetické pole planety i jeho jednotlivých měsíců.

V listopadu 1996, v červnu a září 1997 sonda prolétla v těsné blízkosti satelitu Kallistó a všimla si, že se jeho magnetické pole zvláštním způsobem mění. Důvod je prostý: pod povrchem měsíce musí existovat elektricky vodivá vrstva, ve které mnohem silnějším pole Jupiteru indukuje elektrický proud dávající za vznik slabému magnetickému poli Kallistó. Z rozboru naměřených údajů pak odborníci došli k názoru, že onou vrstvou není nic jiného než rozpuštěný led s vysokým obsahem soli.
Zdá se, že Kallistó pro ledovým krunýřem s tloušťkou kolem dvě stě kilometrů (na modelu světlá slupka), existuje nejméně deset kilometrů (a spíše ještě více) hluboký vodní svět (modře). "Kropenaté" nitro měsíce pak tvoří směs ledu a skály.

"Takový výsledek jsme vůbec nečekali," řekl Krishan Khurana, geofyzik z University of California v Los Angeles. Současně ale dodává, že existují i alternativní vysvětlení: Kdyby například uvnitř Kallistó existovala vrstva čistého železa tenká pouhých třicet metrů, vznikl by úplně stejný efekt.
 

---

Další informace o této sondě naleznete zde:

 

---