Sputnik. Dne 4. října 1957 se zrodila kosmonautika. Tehdejší Sovětský svaz vyslal do vesmíru úplně první družici lidstva – Sputnik 1. Na záznamu slyšíte unikátní nahrávku jeho signálu. Jde o charakteristické pípání, kterým se ohlásil světu. Jediným cílem letu bylo ověřit, zda jsou vesmírné lety vůbec možné. Družice vážila 84 kilogramů a měla jediný vědecký přístroj – vysílačku. Družici zkonstruoval Sergej Koroljov. Byla vynesena upravenou dvoustupňovou nosnou raketou R-7, která byla upravena z vojenské verze pro kosmonautiku a přejmenována na Sputnik. Odstartovala z kosmodromu Bajkonur na území Kazašské sovětské socialistické republiky. Vypuštěna byla v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. (mp3, 63 kB)

Hvizdy a příbuzné vlny v magnetosféře. Hvizdy byly objeveny Heinrichem Barkhausenem jako rušení na radaru během první světové války. Jsou to nízkofrekvenční elektromagnetické vlny, které vznikají v kanálech blesků, při magnetických bouřích a polárních zářích. Jde o modifikované R vlny, které se šíří podél siločar zemského magnetického pole. Frekvenčně (100 Hz až 100 kHz) zasahují i do zvukové oblasti, takže je často lze beze změny frekvence převést na slyšitelný signál. U klasického hvizdu se vyšší frekvence pohybují rychleji, proto je stojící pozorovatel slyší nejdříve, a tak vzniká dojem hvízdnutí. Hvizdy se zaznamenávají jak na družicích, tak na pozemských stanicích (ukázka 1, ukázka 2). Existuje celá řada příbuzných vln, na družici Polar byly nahrány hvizdy s proměnnými frekvencemi (ukázka 3). Velmi častým vlněním jsou tzv. sbory – rychle se opakující signály připomínající štěbetání ptáčků (ukázka 4), aurorální sykoty připomínající syčení hada (ukázka 5) nebo lví řevy, které připomínají zařvání krále zvířat (ukázka 6).

AKR (Auroral Kilometric Radiation, aurorální kilometrové záření). Jde o radiové emise spojené s polárními zářemi. Polární záře jsou způsobeny elektrony slunečního větru, které se pohybují podél magnetických silokřivek k Zemi. Energetické elektrony vybudí elektrony v atomárních obalech atmosféry, které potom září. Současně vznikají charakteristické nízkofrekvenční radiové vlny v kilometrové oblasti s frekvencí 100÷500 kHz. Nahrávky AKR byly pořízeny přístrojem WBD (Wide Band) umístěným na evropských družicích Cluster a byly převedeny na zvukovou frekvenci na Univerzitě v Iowě. První nahrávka je z roku 2005, druhá z roku 2008. Záznam na druhé nahrávce poněkud připomíná robota R2-D2 z Hvězdných válek. Obdobné emise AKR byly zaznamenány na Jupiteru, Saturnu i Uranu. (mp3, 600 kB) (mp3, 2 MB)

Měsícetřesení. V dobách letů na Měsíc umísťovala většina posádek na povrchu Měsíce citlivé seismometry. Šlo o Apollo 11, 12, 14, 15 a 16. Přístroje pořizovaly seismologická data až do roku 1977, kdy byly vypnuty. Ukázalo se, že existují přinejmenším 4 druhy měsícetřesení. Prvním z nich jsou pohyby generované v hloubce přibližně 700 kilometrů, které pravděpodobně způsobují slapové síly. Druhým jsou otřesy a vibrace způsobené dopady meteoritů. Třetí v pořadí jsou otřesy způsobené raním prohřátím měsíční kůry slunečními paprsky. Poslední skupinou jsou mělké otřesy generované pouhých 20 až 30 kilometrů pod povrchem, ty jsou z hlediska vesmírných letů nejnebezpečnější. Bylo jich zaznamenáno (mezi lety 1969 až 1977) celkem 28, největší otřesy měly intenzitu 5,5 Richrerovy škály. V ukázce je jedno z těchto měsícetřesení, které bylo zaznamenáno seismometrem z Apolla 12. (mp3, 211 kB)