JUPITER I

Největší a nejhmotnější planeta Sluneční soustavy má plynokapalný charakter a chemické složení podobné Slunci. Od hvězd se Jupiter liší pouze malou hmotností, která nestačí k vytvoření podmínek pro reakce, probíhající ve hvězdách. I přesto se se svými šestnácti měsíci podobá jakési "Sluneční soustavě" v malém. Více se dozvíte v sekci Astrofyzika, v kapitole Jupiter.

Jupiter - snímky z různých přístrojů. Na prvním snímku je IR pohled na měsíce, prstenec a mraky ve vysokých výškách. Na snímku patrný měsíc Metis v rovině prstenců (HST, NICMOS, 19997). Druhý snímek je z testů dalekohledu VLT (VLT, Antú, 1998).

Výboje na Jupiteru - na prvních dvou snímcích je polární záře na severní a jižní polokouli. Stejně jako na Zemi jsou polární záře na Jupiteru způsobeny nabitými částicemi vrhanými magnetickým polem do atmosféry. Zde jde o ionizovaný materiál vyvržený ze soptícího měsíce Io. Proudy těchto nabitých částic tekou podél silokřivek Jupiterova magnetického pole. Mnohonásobně silnější než na Zemi (HST, 1998). Na posledním snímku jsou blesky v atmosféře planety Jupiter.

Prstenec u Jupitera - Jupiterův hlavní prstenec objevil Voyager 2 v roce 1979. Tento snímek však pořídila sonda Galileo. Družice se tehdy nacházela ve stínu planety ve vzdálenosti asi 2,3 milionu kilometru od prstenu. Průměr starého prstenu je 260 tisíc kilometrů. Nyní se ovšem ukazuje, že se kolem planety nachází ještě další, mnohem větší prsten s průměrem 1,1 milionu kilometrů. Na snímku vidět není, odhalila jej však právě sonda Galileo (NASA, Galileo, 1996).

Skvrny v atmosféře - na prvním snímku je časový vývoj známé Velké červené skvrny, obrovského atmosférického výru pozorovaného několik století (HST). Na druhém snímku je splynutí dvou menších skvrn v atmosféře (Pic du Midi, prosinec 97, květen 98).

Měsíce - Jupiter má rozsáhlý systém měsíců. Malé vnitřní měsíce jsou spíše nepravidelná skaliska (první obrázek). Čtyři velké měsíce Io, Europa, Ganymedes a Callisto, objevené již Galileo Galileem vidíte na druhém a třetím obrázku (HST).