|
|
|
| |
Ryle Martin
(1918–1984)
Britský radioastronom, který zkonstruoval revoluční
radioteleskop pro určování polohy slabých radiových zdrojů. S tímto
vybavením pozoroval v té době nejvzdálenější známou galaxii ve vesmíru.
Martin Ryle a Antony Hewish dostali
společně Nobelovu cenu za fyziku pro rok 1974 jako vůbec první cenu
udělenou za astronomická pozorování. Ryle ji získal za průkopnické práce v radioastronomii a Hewish za objev pulzarů.
Martin Ryle byl synovec filosofa Gilberta Ryleho. Po té, co získal v roce
1939 titul z fyziky na Oxfordské univerzitě, pracoval během Druhé světové
války ve firmě „Telecommunications Research Establishment“ na různých
vylepšeních výbavy radarů. Po válce se stal členem týmu, který pracoval
v Cavendishově laboratoři na Univerzitě v Cambridgi, kde se brzo stal
objevitelem mimozemských radiových zdrojů a vyvinul zde přístroje
pracující na principu radaru, které byly tyto zdroje schopné detekovat. V letech 1948–1959 přednášel fyziku v Cambridgi, v roce 1957 byl jmenován
ředitelem Mullardovy radioastronomické observatoře a v roce 1959
profesorem radioastronomie. V roce 1952 se stal členem Královské
společnosti, v roce 1966 byl povýšen na šlechtice a v letech 1972–1982
zastával funkci královského astronoma po siru Richardu Woolleym.
Martin Ryle se zprvu zaměřil na studium radiových vln pocházejících ze
Slunce a z několika nedalekých hvězd a studium slunečních skvrn. Vedl
radioastronomickou skupinu pracující v Cambridgi, která pořizovala katalog
radiových zdrojů. Třetí cambridžský katalog 3C (1959) vedl k objevení
prvního kvazaru.
K mapování tak vzdálených radiových zdrojů, jakými kvazary jsou, vyvinul Ryle
novou techniku – apertuirní syntézu. Použitím dvou
radioteleskopů a měněním jejich vzájemných vzdáleností se výrazně zvýšila
rozlišovací schopnost. V polovině šedesátých let uvedl Ryle do chodu
dva radioteleskopy na kolejích, jejichž maximální vzdálenost byla 1 600 m. Tyto
radioteleskopy pak dávaly výsledky jako jeden samostatný radioteleskop o průměru
1 600 m. Tato radiosoustava byla použita k nalezení prvního pulzaru, který
byl objeven v roce 1967 Jocelynou Bellovou a Antony Hewishem.


|
|
|
|
|