Ryle Martin

(1918–1984)

Britský radioastronom, který zkonstruoval revoluční radioteleskop pro určování polohy slabých radiových zdrojů. S tímto vybavením pozoroval v té době nejvzdálenější známou galaxii ve vesmíru. Martin Ryle a Antony Hewish dostali společně Nobelovu cenu za fyziku pro rok 1974 jako vůbec první cenu udělenou za astronomická pozorování. Ryle ji získal za průkopnické práce v radioastronomii a Hewish za objev pulzarů.

Martin Ryle byl synovec filosofa Gilberta Ryleho. Po té, co získal v roce 1939 titul z fyziky na Oxfordské univerzitě, pracoval během Druhé světové války ve firmě „Telecommunications Research Establishment“ na různých vylepšeních výbavy radarů. Po válce se stal členem týmu, který pracoval v Cavendishově laboratoři na Univerzitě v Cambridgi, kde se brzo stal objevitelem mimozemských radiových zdrojů a vyvinul zde přístroje pracující na principu radaru, které byly tyto zdroje schopné detekovat. V letech 1948–1959 přednášel fyziku v Cambridgi, v roce 1957 byl jmenován ředitelem Mullardovy radioastronomické observatoře a v roce 1959 profesorem radioastronomie. V roce 1952 se stal členem Královské společnosti, v roce 1966 byl povýšen na šlechtice a v letech 1972–1982 zastával funkci královského astronoma po siru Richardu Woolleym.

Martin Ryle se zprvu zaměřil na studium radiových vln pocházejících ze Slunce a z několika nedalekých hvězd a studium slunečních skvrn. Vedl radioastronomickou skupinu pracující v Cambridgi, která pořizovala katalog radiových zdrojů. Třetí cambridžský katalog 3C (1959) vedl k objevení prvního kvazaru. K mapování tak vzdálených radiových zdrojů, jakými kvazary jsou, vyvinul Ryle novou techniku – apertuirní syntézu. Použitím dvou radioteleskopů a měněním jejich vzájemných vzdáleností se výrazně zvýšila rozlišovací schopnost. V polovině šedesátých let uvedl Ryle do chodu dva radioteleskopy na kolejích, jejichž maximální vzdálenost byla 1 600 m. Tyto radioteleskopy pak dávaly výsledky jako jeden samostatný radioteleskop o průměru 1 600 m. Tato radiosoustava byla použita k nalezení prvního pulzaru, který byl objeven v roce 1967 Jocelynou Bellovou a Antony Hewishem.