Kapica, Pjotr Leonidovič

(1894–1984)

Sovětský fyzik, který je spoludržitelem Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1978. Cenu dostal za výzkum magnetizmu při nízkých teplotách. Zjistil, že helium II (jeden ze stavů helia, který nastává při teplotě pod 2,174 K neboli –270,976 °C) nemá žádnou viskozitu (odpor při tečení). Tento stav se nazývá supratekutost. O Nobelovu cenu se dělí s astronomy Arnem Penziasem a Robertem Woodrowem Wilsonem, kteří získali její druhou polovinu za objev reliktního záření.

Studoval na Petrohradském polytechnickém institutu. Zůstal zde až do roku 1921. Poté, co mu zemřela jeho první žena a jeho dva malí synové (jako důsledek chaosu občanské války během revoluce) se přestěhoval do Londýna a studoval na Universitě v Cambridgi. Pracoval tam spolu s Ernestem Rutherfordem a v roce 1924 se stal ředitelem výzkumu magnetismu v Cavendishově laboratoři. Navrhl přístroj, který vyráběl pole o indukci 50 tesla. Tato hodnota nebyla na žádném zařízení překonána až do roku 1956.

V roce 1934, ještě předtím než publikoval články o zařízeních, která zkapalní hélium, navštívil seminář v Sovětském svazu, kde mu byl Stalinovými vojáky odebrán pas a Kapica byl zadržen. V roce 1935 se stal ředitelem Institutu fyzikálních problémů sovětské Akademie věd v Moskvě a na přímluvu Rutherforda dokázal zapůjčit přístroje z Mond Laboratory. Pokračoval ve výzkumech v oblasti fyziky ultranízkých teplot, zejména helia. Jeho poznatky byly poprvé publikovány v roce 1938 v článcích „The Heat Transfer and Superfluidity of Helium II“; (1941) a v „Research into the Mechanism of Heat Transfer in Helium II“; (1941). V roce 1939 sestrojil zařízení, které bylo schopno produkovat kapalný kyslík ve velkém. Toho bylo využito v Sovětských ocelárnách během druhé světové války. Za přínos vědě byl Kapica oceněn mnoha řády a medailemi. V roce 1945 dostal nejvyšší ocenění v tehdejším Sovětském svazu – Hrdina socialistické práce.

V roce 1934 odmítl Stalinovu žádost, aby pracoval na jaderných zbraních a ve zlém se s ním rozešel. Byl sesazen ze všech vedoucích funkcí (vedoucí Institutu pro fyzikální problémy) a dokonce se musel vystěhovat ze své chaty a domu a toto trvalo až do Stalinovy smrti v roce 1953. V roce 1955 byl znovu postaven do funkce vedoucího Institutu a tam také setrval až do své smrti.

Kapicovy výzkumy mikrovlnných generátorů obrátily jeho zájem k řízené jaderné fúzi, o které v roce 1969 publikoval několik článků. Údajně jde o jednoho ze sovětských vědců, kteří se zasadili o to, že dnes jezero Bajkal není znečištěné.