Anderson, Carl David

(1905–1991)

Americký fyzik, který spolu s Victorem Francisem Hessem z Rakouska obdržel v roce 1936 Nobelovu cenu za objev pozitronu (kladného elektronu), první známé částice antihmoty. Anderson získal titul PhD v roce 1930 na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně, kde pracoval s fyzikem Robertem Andrewsem Millicanem. Od roku 1927 studovali rentgenové fotoelektrony (uvolňují se při srážkách atomů s vysoce energetickými fotony), v roce 1930 začali zkoumat kosmické a gama záření. Anderson v mlžné komoře vyfotografoval stopy sekundárních spršek kosmického záření a při studiu takto vzniklých fotografií objevil množství stop, z jejichž polohy vyplývalo, že by mohly vzniknout působením kladně nabitých částic – ovšem částic mnohem menších než protony. V roce 1932 uvedl, že stopy jsou způsobeny pozitrony, což jsou kladně nabité částice mající stejnou hmotnost jako elektrony. Toto kontroverzní tvrzení bylo v roce 1933 ověřeno britským fyzikem P. Blackettem a jeho italským kolegou G. Occhialinim. Existenci pozitronu jakožto antičástice k elektronu předpověděl v roce 1928 P. A. M. Dirac.

V roce 1936 Anderson objevil mion (těžký elektron), částici 207krát těžší než elektron. Nejdříve myslel, že nalezl mezon (částici, která váže proton a neutron dohromady v tomovém jádře) předpovězený japonským fyzikem Hideki Yukawou, ale zjistilo se, že mion s těmito částicemi interaguje jen slabě a jde o těžší verzi elektronu. Skutečný mezon byl pak objeven v roce 1947 britským fyzikem Cecilem Powellem a pojmenován pí-mezon nebo pion.

Anderson celou svou kariéru spojil s Kalifornskou technikou (Caltech), kam nastoupil v roce 1933 a jako profesor působil až do roku 1976. Během druhé světové války se zapojil do raketového výzkumu.