Meziplanetární hmota
Kromě planet a Slunce tvoří
naši Sluneční soustavu nepřeberné množství drobnějších těles. Zejména k nim patří planetky, komety a meteoroidy. Hmotnost všech těchto těles je
zanedbatelná v měřítkách Sluneční soustavy, ale jejich význam pro poznání
minulosti Sluneční soustavy může být principiální.
|
  
Komety |
Původ komet
Komety jsou pozůstatkem z doby tvorby Sluneční soustavy. Dnes
se nacházejí v Oortově mračnuza hranicemi Sluneční soustavy.
Typická kometa je slepenec kamenů a ledu
o průměru nejvíce několik desítek kilometrů („dirty
snowball“ – špinavá sněhová koule). Vlivem
poruch se kometa může vydat na cestu Sluneční soustavou. Při přiblížení
ke Slunci dojde k odpařování plynů a částečné ionizaci. Kolem jádra se tvoří koma
(~1000 km). Při dalším přiblížení ke Slunci vzniká charakteristický
ohon
(1 000 000 km). Plynný ohon míří od Slunce a je odtlačován tlakem slunečního
záření. Prachové ohony jsou částečně ovládány gravitací. Při vzdalování
od Slunce se kometa opět stává nevýrazným objektem.
Rozpad komet
Při cestě Sluneční soustavou komety ztrácejí část
své hmoty, rozpadají se a zanechávají podél své dráhy kosmické smetí. Střetne-li
se Země s drahou bývalé komety, je vidět meteorický
roj. Mnohokrát bylo pozorováno rozdělení komety
na několik částí nebo pád komety do Slunce. Velkolepou podívanou přichystala
kometa Shoemaker-Levy 9,
která se rozpadala v roce 1994 v blízkosti Jupiteru a byl pozorován pád
více než dvaceti úlomků na Jupiter. V roce 1996 byla pozorována mimořádně
jasná kometa Hale-Bopp,
u které byla zjištěna výrazná rotace jádra.
Vyhynutí dinosaurů?
V minulosti mohl způsobit pád jádra
komety na Zem vyhynutí dinosaurů (před 65 miliony lety). Kometa pravděpodobně
dopadla na Yucatánský poloostrov, který je dnes bohatý na síru. Místem
dopadu by měl být kráter Chicxulub na ostrově Albion o průměru 200÷300 km.
Do atmosféry se dostalo 100 miliard tun síry a prachu, půl roku byla zcela
tma, ustala fotosyntéza a deště obsahovaly kyselinu sírovou. Vlastní těleso
mělo průměr 10÷20 km.
|
Další pády
Tunguzská událost z roku 1908 je dnes také připisována pádu jádra komety nebo malé planetky na
Zem. V roce 1998 byly sondou SOHO sledovány
dvě komety (Romeo a Julie),
které padly do Slunce téměř současně. Sonda SOHO pozorovala v okolí
Slunce mnoho desítek komet a množství dopadů komet do Slunce.
Panspermie
Stále živá a atraktivní je domněnka, že život
vzniká všude tam, kde jsou pro jeho vznik podmínky. Právě komety by mohly
hrát úlohu kosmických „znečišťovatelů“. Na jejich povrchu v malých vodních
jezírkách by se mohly udržet primitivní zárodky života roznášené po celé
Sluneční soustavě...
Magnetické pole
V roce 1996 se ukázalo, že v ohonech komet je
detekovatelné magnetické pole. Současně bylo objeveno vyzařování komety
Hyakutake v RTG oboru a v ohonu byly nalezeny struktury podobné helikálním (zkrouceným) pinčům.
To by nasvědčovalo tomu, že komety mají aktivní magnetosféry s tekoucími
elektrickými proudy!
Rodiny komet
Některé komety jsou gravitačně ovládané velkými
planetami. Známe tak rodinu komety Jupiter a komety Saturn.
Raketový pohon
Komety jsou asi jediné
objekty ve Sluneční soustavě, které se nepohybují přesně podle Newtonových
gravitačních zákonů. Unikající částečky prachu a plynů působí
reaktivně na kometární jádro a udělují mu dodatečnou hybnost,
podobně jako raketě raketový motor. Také tepelné vyzařování na straně odvrácené od Slunce vede ke vzniku negravitačních sil |
Fotografie |

1. Kometa Shoemaker-Levy 9 (1994). Vlivem slapových gravitačních
sil Jupitera se rozpadla na asi 20 úlomků, které spadly na povrch planety;
  
2-4. Kometa Hyakutake
(1996). Na prvním snímku patrná struktura vláken v ohonu. Druhý snímek
je z HST, třetí z 1m dalekohledu na Pic du Midi. Dále zjištěno RTG záření
z jádra;
   
5-6. Kometa Hale-Bopp
(1996). Velmi jasná kometa, zjištěna rotace jádra. Klepnutím na druhý snímek
uvidíte animaci rotace. Snímek vznikl seskládáním šesti pětisekundových
expozic CCD kamerou ST-7. Foto Brad D. Wallis a Robert W. Provin; 7.
Komety Romeo a Julie (1998), jejichž
pád do Slunce pozorovala sonda SOHO. Povrch Slunce zakryt clonkou. Klepnutím
uvidíte animaci ze SOHO; 8. Kometa Halley
(1986). Slavná kometa při svém posledním návratu. |
  
Planetky |
Hlavní pás planetek
Jde o oblast malých těles s maximem výskytu mezi Marsem a Jupiterem. Tělesa
jsou snad pozůstatkem ze stavby Sluneční
soustavy, nedokončená planeta, která vznikala mezi Marsem a Jupiterem. Gravitační vliv Jupiteru pravděpodobně zabránil tvorbě této
planety. Jsou to nepravidelná skaliska, často s krátery na povrchu. Největší je Ceres
(933 km). Předpokládá se, že existuje minimálně 300 000 planetek větších jak jeden kilometr a jejich celková hmotnost je asi dvojnásobek hmotnosti Ceresu (2,6 % hmotnosti Pluta s Charonem).
Planetky AAA
Skupina planetek pojmenovaných podle tří
typických zástupců: Amor,
Apollo,
Athen. Jejich
oběžné dráhy zasahují do vnitřních oblastí Sluneční soustavy a často protínají
dráhu Země.
Trojané
Planetky s oběžnou dráhou vázanou na Lagrangeovy
body dráhy Jupiteru.
Trojany dělíme na dvě skupiny: Achillovu skupinu,
jejíž členové se pohybují 60° před Jupiterem; Patroklovu skupinu,
jejíž členové se pohybují 60° za Jupiterem.
Kirkwoodovy mezery
Nápadné mezery mezi drahami planetek, za které
je zodpovědný Jupiter. Vymetá pryč planetky s oběžnou dobou v poměru
malých celých čísel k oběžné době Jupiteru. Objevil je poprvé Daniel Kirkwood
(1814–1889).
|
Největší planetky hlavního pásu
jméno |
průměr |
objev |
Ceres |
913 km |
1801 |
Pallas |
525 km |
1802 |
Vesta |
501 km |
1807 |
Hygeia |
429 km |
1849 |
Davida |
337 km |
1903 |
Intermnia |
333 km |
1810 |
Europa |
312 km |
1858 |
Kuiperův pás
Za drahou Neptunu je oblast tzv. TNO objektů (transneptunické objekty) neboli
objektů Kuiperova pásu. Je zde nejen řada malých těles, ale i relativně velká
tělesa, která nazýváme trpasličí planety. Mezi ně
patří například: Pluto (1930, 2324 km), Charon (1978, 1212 km, satelit Pluta), Varuna (2000, 900 km),
Ixion (2001, 1200 km), Quaoar (2002, 1250 km), AW197(2002,
734 km). Některé objekty jsou i větší než Pluto, například Eris (2003, 3000 km). |
Fotografie
|
  
1. Planetka Ida.
Na snímku je patrný měsíc této planetky; 2. Planetka Toutatis. V roce 1992 se přiblížila
k Zemi na 3 miliony kilometrů. Sledována radary, počítačově zpracováno
a převedeno do viditelné oblasti. Rozměry 4,6×2,4×1,9 kilometru; 3. Planetka Vesta z HST. V minulosti pravděpodobně
prodělala silný impakt. Pozůstatky impaktu dopadají někdy na Zemi v podobě
speciálního druhu meteorů. |
  
Meteory |
Původ meteorů
Podstatná část meteorů vznikala rozpadem komet
a planetek na jejich drahách. Existují však meteory, které vznikly vyvržením
látky z Měsíce, Marsu nebo planetky Vesta při dopadu větších těles, mikrometeority,
které jsou všudypřítomné a představují jakési kosmické smetí a celá
řada drobných těles neznámého původu. Při průletu těchto útvarů zemskou
atmosférou dochází k jejich rozžhavení a známému světelnému úkazu. První nález meteoroidu na základě měření parametrů
stopy meteoru se podařil v roce 1959 u Příbrami a patří k velkému úspěchu tehdejší československé astronomie.
Celkem bylo na světě nalezeno zhruba desítka meteoritů na základě pozorování dráhy. V ČR ještě jeden v roce 2000 (meteorit Morávka).
Názvosloví
Meteoroid |
vlastní tělísko |
Meteor |
světelný úkaz v atmosféře |
Meteorit |
část dopadlá na zem |
Bolid |
meteor jasnější než –4m |
Složení v %
|
zemské
horniny |
kamenný
meteorit |
železný
meteorit |
O |
50 |
36,3 |
– |
Fe |
4,7 |
15,6 |
91 |
S |
18,0 |
25,8 |
– |
Mg |
1,9 |
14,2 |
– |
Ni |
0,02 |
1,4 |
8,3 |
Ca |
3,4 |
1,3 |
– |
Na |
2,6 |
0,6 |
– |
|
-
kamenné meteority (chondrity, achondrity)
-
železné meteority (siderity)
-
železnokamenné (siderolity)
Meteorický roj
Jsou-li meteory zbytkem po rozpadu komety, dojde
po průletu Země bývalou drahou k značnému množství meteorických jevů. Za
hodinu může být vidět několik desítek až tisíc meteorů (potom hovoříme
o meteorickém dešti).
S těmito bývalými drahami se Země pravidelně setkává každý rok. Hovoříme
o tzv. meteorických rojích. Z důvodů perspektivy se zdá jako by meteory
příslušející jednomu roji vylétávaly z jediného místa oblohy (úběžníku neboli
radiantu).
Nejznámější meteorické roje
Kvadrantidy (Pastýř) |
3. 1. |
Lyridy |
22. 4. |
Bootidy |
28. 6. |
Perseidy |
12. 8. |
Orionidy |
22. 11. |
Leonidy |
17. 11. |
Geminidy |
13. 12. |
Magnituda meteorů
hmotnost [g] |
magnituda |
0,001 |
6m–5m |
0,1 |
0m |
1 |
–3m |
|
Fotografie
|
  
1. Marsovský meteorit ALH
84001: Byl nalezen v Antarktidě v roce
1993. Oranžovožluté uhlíkové struktury měly být dle některých vědců důkazem
o existenci primitivního života na rudé planetě před 3,6 miliardami roků
(nepotvrzeno); 2. Metorit Třináctka:
Dvoukilogramový meteorit o velikosti grapefruitu nalezený na Sahaře, třináctý
meteorit pocházející z Marsu. Odhaduje se, že nalezený meteorit ležel na
Sahaře asi 40 tisíc let; 3. Meteor z Vesty: Svým složením odpovídá složení
planetky Vesta. Vznikl z ní při impaktu v dávné minulosti? |
  
|