itan

 

 

 

  Obsah Obsah

Merkur  Země

Venuše

Základní charakteristika

VenušeVenuše – nejbližší planeta vzhledem k Zemi. Hustá atmosféra zabraňuje přímému pozorování povrchu. Díky skleníkovému efektu je na povrchu vysoká teplota, nejvyšší dosud naměřená hodnota činí 480 °C. Venuše obíhá kolem Slunce takřka po kruhové dráze ve vzdálenosti 108 km s periodou 225 dní. Otočení kolem vlastní osy (proti oběhu, tzv. retrográdní rotace) trvá 243 pozemských dnů. To znamená, že na Venuši Slunce vychází a zapadá jen dvakrát za jeden oblet Slunce. Oblaka Venuše dobře odrážejí sluneční svit a proto je tato planeta po Slunci a Měsíci nejjasnějším tělesem na obloze. Na večerní obloze jí můžeme spatřit jako Večernici a na ranní obloze jako Jitřenku. je druhou planetou od Slunce a její dráha leží nejblíže Zemi. Má obdobnou velikost a  hmotnost jako Země. Tím ale podobnost obou „sesterských“ planet končí. Hustá oblaka obsahující i kyselinu sírovou zabraňují přímému pozorování povrchu. Díky skleníkovému efektu dosahuje teplota povrchu Venuše až 480 °C. Venuše krouží kolem Slunce takřka po kruhové dráze ve vzdálenosti 108 milionů kilometrů s periodou 225 dní. Otáčení kolem vlastní osy probíhá v opačném směru než oběh kolem Slunce (tzv. retrográdní rotace), jedna otočka trvá 243 pozemských dnů. To znamená, že na Venuši Slunce vychází a zapadá jen dvakrát za oblet Slunce. Venuše je jedinou planetou s retrográdní rotací. Původ retrográdní rotace Venuše je záhadou. Dříve se uvažovalo o srážce s jiným tělesem, dnes se častěji hovoří o působení slapových sil Slunce na hustou atmosféru, které by mohlo rotaci Venuše zcela zastavit, případně v kombinaci s torzními silami na hranici pláště a jádra i otočit. Existují ale i jiné modely, při nichž se rotace Venuše příliš neměnila a došlo k postupné změně směru osy rotace.

Povrch Venuše se skrývá pod neproniknutelným příkrovem husté atmosféry

Pohled na osvícenou část Venuše, jejíž povrch se skrývá pod neproniknutelným příkrovem husté atmosféry. Snímek byl pořízen sondou Mariner 10, která nejprve prolétla kolem Venuše, a teprve podé se vydala k Merkuru. Snímek je v přirozených barvách. Zdroj: NASA/Mariner 10.

Oblaka Venuše dobře odrážejí sluneční svit, a proto je tato planeta, pokud se nachází ve vhodné poloze, po Slunci a Měsíci nejjasnějším tělesem na obloze. Někdy můžeme Venuši spatřit na západní obloze jako první objekt noční oblohy po západu Slunce – proto jí lidé říkají Večernice. O tři měsíce později je na východní obloze stejná planeta viditelná jako poslední svítící objekt noci – Jitřenka.

Povrch této „sestry“ Země, zahalený v husté atmosféře, nám umožnily pozorovat teprve kosmické sondy, které pracovaly na oběžné dráze nebo sestoupily až k jejímu povrchu. Kosmická sonda Magellan, vypuštěná na oběžnou dráhu Venuše, zmapovala radarem detaily povrchu a objevila obrovské krátery, způsobené dopadem meteoritů. Podmínky na Venuši jsou z pohledu člověka dosti nepříznivé: Tlak je 92krát vyšší než na Zemi, deště obsahují kyselinu sírovou a teplota je až 480°C. Tuto vysokou teplotu způsobuje skleníkový efekt. Sluneční záření proniká hustou atmosférou a ohřívá Venuši. Tepelné záření jejího povrchu však atmosféra s velkým podílem CO2 nepropustí zpět do vesmíru. Ve vyšších vrstvách atmosféry by teoreticky mohly přežívat nízké formy organizmů (bakterie), pravděpodobnost je však velmi nízká. Na Venuši je mnoho sopek, některé jsou až 3 km vysoké a 500 km široké. Krátery, sopky a ztuhlé potoky lávy se za miliony let téměř nezměnily – eroze jakéhokoli typu je minimální. Třetinu povrchu zaujímají horské hřebeny. Jeden z nich, pojmenovaný Maxwell, má délku 870 kilometrů a vypíná se do výšky 11 kilometrů. Předpokládá se, že planeta má železné jádro, kamenný plášť a kůru z křemičitanů.

Topografická mapa Venuše

Topografická mapa Venuše z rádiových měření sondy Magellan, která kulminovala v letech 1990 až 1994. Chybějící 2 % dat jsou doplněna z radioteleskopu Arecibo a sond Pioneer Venus a Veněra. Horní snímky jsou barevně kódovány dle výšky útvarů, dolní snímky jsou kódovány tak, aby barevně odpovídaly fotografiím ze sovětských Veněr. Levé dva snímky jsou centrovány na severní pól planety, pravé dva na 180° planetární délky. Zdroj: NASA/JPL/USGS.

Venuše nemá vlastní magnetické pole, ionizovaná atmosféra ale vytváří vodivou překážku, která odklání sluneční vítr obdobně jako magnetosféry u jiných planet. Někdy hovoříme o existenci tzv. pseudomagnetosféry. Z povrchových hornin bohužel nelze zjistit, zda Venuše dříve magnetické pole měla, či neměla. Důvodem je vysoká teplota na povrchu, která je nad Curieovou teplotou, při níž se v horninách udržovaný záznam magnetického pole přemazává.

Základní parametry Venuše
hmotnost 4,87×1024 kg
průměr 12 104 km
průměrná hustota 5,24 g/cm3
teplota povrchu 460 až 480 °C
doba otočení kolem osy 243,0 dní
doba oběhu kolem Slunce 224,7 pozemských dní
střední vzdálenost od Slunce 108×106 km
excentricita dráhy 0,007
inklinace 3,4°
počet měsíců 0
magnetické pole na rovníku 0
sklon rotační osy 2,64°
složení atmosféry CO2 96 %, N2 3 %, SO2 0,02 %
tlak atmosféry 92 atm

Simulovaný přelet nad povrchem Venuše sestavený z radarových měření sondy Magellan. Zdroj NASA (mp4/h264, 13 MB).

Některá důležitá data

Důležitá data
1610 Galileo Galilei pozoruje fáze Venuše dalekohledem, který sám sestrojil pro astronomické účely. Vzorem mu byl dalekohled objevený holandskými optiky.
1958 První rádiové měření povrchové teploty Venuše.
1962 Kolem Venuše prolétá Mariner 2Mariner – deset sond NASA určených k výzkumu vnitřních planet sluneční soustavy. K Marsu byly poslány sondy s označením 3, 4, 6, 7, 8 a 9. První, Mariner 3, odstartovala 5. 12. 1964. Na řadu sond k Marsu navázal Mariner 10, který prolétl kolem Venuše a poté jako jediná sonda z počátku kosmické éry zamířil k Merkuru, kde na přelomu let 1974 a 1975 pořídil fotografie Merkuru a první informace o jeho magnetosféře. Mariner 2 a potvrzuje její vysokou teplotu. Jde o první sondu v blízkosti planety.
1966 Na povrch Venuše tvrdě dopadá sovětská Veněra 3. Jde o první sondu, které se podařilo doletět k planetě a dopadnout na ni.
1970 Sovětská Veněra 7 tvrdě přistává na Venuši a posílá omezené množství dat z nízké atmosféry planety.
1974 Sonda Mariner 10 prolétá na cestě k Merkuru10 kolem Venuše. Pořizuje 4 000 snímků oblak. Jako první sonda v historii využívá gravitační pole (v tomto případě Venuše) k úpravě své dráhy (gravitační prak).
1975 Sonda Veněra 9 jako první těleso měkce přistála na povrchu Venuše a poslala ne zem snímky z okolí přistání.
1978 První podrobné mapy pořízené sondou Pioneer Venus z oběžné dráhy Venuše. Snímkování probíhalo v letech 1978 až 1992. Kromě orbitální části měla sonda k dispozici 4 atmosférické moduly.
1990 Sonda Magellan zahajuje podrobné mapování planety z oběžné dráhy.
2006 Sonda MESSENGER mířící k Merkuru prolétá poprvé kolem Venuše. Druhý průlet nastal v roce 2007.
2006 Na oběžnou dráhu je navedena evropská sonda Venus ExpressVenus Express – sonda k Venuši vypuštěná Evropskou kosmickou agenturou 9. listopadu 2005. U Venuše úspěšně pracovala od dubna 2006 do prosince 2014. Hlavním úkolem byl průzkum husté atmosféry planety, plazmatického prostředí a povrchu Venuše. Většina přístrojů byla obdobou přístrojů mise Mars Express., která konala podrobný výzkum planety až do roku 2015. Na povrchu objevila přes tisíc sopek.
2012 Dne 6. června nastal dosud poslední přechod Venuše přes sluneční kotouč. Přechod z roku 1639 umožnil určit vzdálenost Slunce od Země. Další přechod se uskuteční až v roce 2117.
Povrch Venuše vyfotografovaný Veněrou 13

Povrch Venuše vyfotografovaný přistávacím pouzdrem Veněry 13 v roce 1982.
Zdroj: Program Veněra.

Další zdroje

Jiří Hofman: Evropská kosmická agentura boduje – Venus Express u Venuše; AB 17/2006

Michal Nevrkla: Venus Express zkoumá Venuši; AB 37/2007

Petr Kulhánek: Přechod Venuše dne 6. 6. 2012; AB 20/2012

Ivan Havlíček: Vulkány na Venuši; AB 28/2015

Merkur  Země

Aldebaran Homepage